David Novák

předseda Ústřední rady Církve bratrské

 Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: „Hle, váš král!“

Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám dát ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed. Pilát dal napsat nápis a připevnit jej na kříž. Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král židovský. Ten nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky. Židovští velekněží řekli Pilátovi: „Neměls psát ‚židovský král‘, nýbrž ‚vydával se za židovského krále‘.“ Pilát odpověděl: „Co jsem napsal, napsal jsem.“ J 19,14-22

 

Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘

Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?

Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. 1. Kor 1,18-25

 

Jedním ze zvláštních znamení různých náboženství jsou jejich symboly. Islám má půlměsíc (zajímavé je, že původ neznají ani sami muslimové), hinduismus jing a jang nebo svastiku, kdy první ukazuje na rovnováhu, druhé na věčnost. Judaismus má Davidovu hvězdu, což jsou dva trojúhelníky symbolizující dokonalost. Křesťanství má ve svém znaku kříž – tedy velmi primitivní popravčí nástroj. Právě kříž je jedním z důvodů, proč muslimové odmítají křesťanství: Jestliže člověk hledá odpuštění, Bůh je milosrdný a odpustí. Kristovo vtělení a kříž jsou docela zbytečné. Jestliže je Bůh skutečně velký, dokáže odpustit i bez těchto věcí.

Nemají muslimové pravdu? Nepopírá kříž Boží lásku? Nebo nestává se z křesťanství náboženství oslavující násilí? Představte si, kdyby si Američané dali do znaku injekci, kterou se v USA vykonávají popravy, nebo Francouzi gilotinu, Němci krabičku s nápisem Cyklon B, kterým popravovali lidi v plynových komorách, nebo jiný stát či skupina lidí oprátku. Cicero v jedné své řeči odsoudil křižování jako nejkrutější a nejohavnější trest. Pro Židy byl kříž znamením prokletí, proto se na ukřižované zločince vztahovalo prokletí zákona: Ten, kdo by byl pověšen, je zlořečený Bohem (Dt 21,23). Nebylo pro ně myslitelné, aby Mesiáš byl popraven tímto způsobem. Jak pro Židy, tak Římany byl kříž nejpotupnějším znamením. Dobře to ilustruje nápis na zdi z druhého století, který se našel na Palatinském vrchu v Římě. Hrubá kresba vyobrazuje člověka s hlavou osla přibitého na kříži. Po levici stojí další člověk s jednou rukou vztaženou v uctívání. Pod křížem je vyškrábáno Alaxemenos uctívá Boha. Tedy předmětem posměchu je uctívání ukřižovaného muže. Proč si křesťané nevybrali jesle, loď, na které učil, zástěru, kterou se přepásal, když myl nohy učedníkům, kámen, který byl odvalen z hrobu a který symbolizoval vzkříšení, holubici, která na Ježíše sestoupila při křtu, trůn jako symbol jeho kralování? Proč nezůstala ryba, vítězná palma, která se kdysi používala? Zřejmě proto, že raní křesťané chtěli ukázat na to, že hlavním poselstvím není ani jeho narození, ani mládí, ani vyučování, služba, dokonce ani vzkříšení a vláda, ani dar Ducha svatého, ale jeho smrt a ukřižování. Nakonec i sám Pavel uznává, že slovo o kříži je bláznovstvím tomuto světu. Jedni hledají zázraky, jiní moudrost, ale my kážeme Krista… Vítězného? Kralujícího? Nikoli. Kážeme Krista ukřižovaného.

Proč si ale nezvolit jiný symbol? A co z toho plyne pro nás? Skoro se chce hned odpovědět – no doufám, že nic. Jak se s ukřižováním vyrovnávali někteří křesťané, ukazuje i Evangelium podle Barnabáše, napsané ve 14. nebo 15. století. Vypráví historku, že když pro Ježíše přišel Jidáš s vojáky, Ježíš se uchýlil do jakéhosi domu a tam ho zachránili andělé skrze okno. Zřejmě ho jakoby unesli. Jidáš byl mezitím proměněn do Ježíšovy podoby, a nakonec byl ukřižován místo Ježíše. Mnohem tvrději Krista na kříži odsuzuje Nietzsche, když v Antikristovi píše, že pohrdá křesťanským Bohem, protože zachovává to, co je zralé ke zkáze, protože oslavuje Boha nemocných, Boha visícího na kříži.

Navzdory těmto i dalším pokusům kříž byl a je naprosto centrální zvěstí křesťanství. Proč? Jedním z hlavních důvodů je něco, co se dnes vytrácí nejen ze sekulárního, ale i křesťanského slovníku. Oním slovem je hřích. Je to jistě i vlivem světa, který již nehovoří o hříchu, ale o nemoci, momentální indispozici, shodě okolností, ztrátě příčetnosti, potřebě kompenzace stresu, špatné rodinné konstelaci a nevím o čem ještě. Toto vše může být důvodem selhání, ale hřích zůstává hříchem. Když se někdy bavím s lidmi o víře, ptám se, proč věří. Mnohokrát slyším něco ve smyslu – pomáhá mi to, Bůh mne miluje, má pro mě pochopení, dává mi smysl života. Slova o tom, že mi Ježíš odpustil hříchy, že jsem prožil pokání, že prožívám pokání, moc častá nejsou. Tak nějak konstatujeme, že všichni chybujeme, včetně mě, což bývá považováno za vrchol tzv. pokání. Snad největším hříchem dnešního člověka je ztráta smyslu pro hřích, což vede ke ztrátě smyslu pro pokání, obrácení, nápravu života.

Jenže kde není uznání a vyznání hříchu, tam kříž postrádá smysl. Tam se kříž stává jen prázdným symbolem a Ježíš jakousi happeningovou či muzikálovou postavičkou.

Problémem je, že současné křesťanství je v ohrožení v tom smyslu, že se stává spíše lacinou agitací o tom, že je prima uvěřit v Pána, který nám dá radost, pokoj a s kterým navěky budeme trávit věčnost v nebi. Bůh je jistě milující Otec, jistě mu na nás záleží, jenže Bůh se i hněvá, soudí, a dokonce se v Písmu píše, že posílá lidi do pekla. Když mezi lidmi v dějinách docházelo k duchovním probuzením, lidé si uvědomovali jak Boží lásku, tak tíhu hříchu, vlastní ztracenosti a odloučenosti od Boha. Jenže až když si toto uvědomíme a naplno to prožijeme, pak teprve můžeme naplno prožít kříž a jeho smysl. Tedy to, že odplatou za hřích je smrt, a to časná i věčná. Zároveň že to byly moje hříchy, které Krista dostaly na kříž místo mě. Pokud tyto hříchy nevidíme, nechceme je vidět, pak to znamená, že jeho oběť odmítáme.

K čemu nás vede kříž? Jednak k naději, že skrze pokání a Boží odpuštění můžeme začít znovu, že smrt nad námi nepanuje, zároveň to ale znamená i přijetí výzvy – vezmi svůj kříž, vezmi tento popravčí nástroj, zapři sám sebe a následuj Ježíše. Každý křesťan je jako Barnabáš a Šimon z Kyrény. Jako Barnabáš jsme se díky Pánu Ježíši Kristu vyhnuli kříži, protože Kristus zemřel místo nás, jako Šimon neseme jeho kříž, protože nás k tomu volá. Bonhoeffer toto vyjádřil slovy: „Když Kristus volá člověka, vyzývá ho, aby šel a zemřel.“ Toto sebezapření neznamená přestat jíst čokoládu, ale znamená to vzdát se práva jít si svojí cestou. Pavel hovoří o ukřižování svého těla s jeho žádostmi. Zároveň je to rozhodnutí žít ve společenství s Bohem, následovat ho v radosti i v utrpení, v životě i ve smrti.

Smrt a popravčí nástroje děsí, zároveň nám však dávají naději, že umrtvení našeho starého nám dává svobodu od vlastních vášní, sebestřednosti a následků hříchu. Tento nástroj byl použit, aby na něm visel náš Pán, abychom my mohli získat skrze pokání a odpuštění věčný život. Kříž znamená smrt, zároveň v pašijovém příběhu neznamená stanici konečnou, ale stanici před prázdným hrobem. Po kříži následuje vzkříšení. Po pokání a ukřižování starého následuje vzkříšení nového, kdy smrt a hřích v našem životě již více nepanují a nemají moc.