Marek Prosner

Milí čtenáři,

byl jsem požádán, abych sepsal zamyšlení nad Božím slovem do vašeho časopisu. Musím se přiznat, že pokaždé, když slyším jméno Tabita, tak se mi připomene příběh, se kterým je toto jméno spojeno. Je to příběh o Božím zásahu a vlastně o Boží dobrotě.

Příběh se nachází ve Skutcích apoštolských v 9. kapitole. O Tabitě nebo řecky Dorkas se dozvídáme, že byla zbožnou ženou, která byla štědrá k lidem a měla velmi dobrou pověst. Stalo se, že zemřela. Byl kolem toho rozruch, ale křesťané se dozvěděli, že v nedalekém městě je apoštol Petr a tak pro něj poslali. Když Petr přišel, vešel do pokoje, kde byla Tabita uložena. Pak čteme: „Petr poslal všechny ven, klekl si a pomodlil se. Potom se obrátil k mrtvé a řekl: ,Tabito, vstaň!ʼ Ona otevřela oči, a když uviděla Petra, posadila se. Podal jí ruku a pozdvihl ji. Pak zavolal svaté a vdovy a ukázal jim ji živou. To se stalo známým v celém Joppe, a mnozí uvěřili v Pána.“

Chtěl bych na tomto místě z Písma ukázat pár věcí, které by vás mohly inspirovat. Musíme připustit, že sebevětší zbožnost nás neuchrání před potížemi. Tabita je pro nás obrazem života, kdy vše pěkně funguje, nejsou zásadní potíže a život se nám líbí. Pak ale může přijít něco, co nám tento pokojný život obrátí naruby. U Tabity to byla dokonce smrt. Všechny, kteří ji znali, to přirozeně zasáhlo, protože ji měli rádi. Plakali a naříkali nad ztrátou. Apoštol Petr k tomu ale přistoupil jinak a z jeho jednání se můžeme poučit. Nejdříve poslal všechny zarmoucené ven. Ne že by si jich nevážil, ale jejich pláč a zoufalství mu bránily v hledání řešení. Když se nám přihodí něco, co se zdá neřešitelné, můžeme mít tendenci se uzavřít do zármutku a rezignace. Vlastně jako bychom to už vzdali. To, že Petr poslal všechny ven, nám ukazuje, že i my máme poslat z naší mysli ven všechny zármutky, zoufalství a sebelítost. Pak jsme volní k naslouchání a slyšení Božího řešení. Přesně to následovalo i u Petra. Klekl si, čímž vyjádřil poddanost Pánu Ježíši, a pomodlil se. Nevíme, co říkal, ale zcela jistě mluvil o Tabitě s Bohem. Myslíte, že Bůh potřeboval něco slyšet? Že o Tabitě nevěděl? Bůh není závislý na našich modlitbách, jak čteme v Žalmu: „Ještě nemám slovo na jazyku a ty, Hospodine, víš už všechno“, ale na druhou stranu, i když všechno ví, tak nás Pán Ježíš učí, „… jak je třeba se modlit a neochabovat.“ Lukáš 18,1. Myslím, že když se do našeho života dostaví nějaká těžkost, můžeme se modlit buď modlitbu zoufalství, nebo modlitbu víry, důvěry a očekávání Božího zásahu. Proto Petr poslal všechno zoufalství za dveře, aby se modlil modlitbu víry. To je modlitba, ve které se spoléháme na Boží dobrotu. Na jednu stranu jsme odevzdaní, na druhou stranu nesmíření se stavem věcí.

„Potom se obrátil k mrtvé a řekl: Tabito, vstaň!“ Je zajímavé, že v evangeliích čteme, že Pán Ježíš oslovoval věci (fíkovník, bouři) i nemoci a přikazoval, co se s nimi má stát. Řekneme si, to byl Pán Ježíš, ale on prohlásil: „Amen, pravím vám, že kdo by řekl této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře‘ a nezapochyboval by ve svém srdci, ale věřil by, že co říká, se děje, bude to mít.Mk 11,23

Petr promluvil k mrtvé. V té chvíli tam nebyl člověk, ale pouze jeho schránka, přesto k ní Petr promluvil a řekl, co se má stát. Moc bych si přál, abychom zažívali taková vzkříšení z mrtvých, o kterých čteme v Písmu nebo o kterých slyšíme, jak se dějí někde v Africe nebo Indii. Kéž k tomu směřujeme, ale možná, že cesta k nim je skrze jednoduché promlouvání do těžkostí a neřešitelných okolností, které se nám běžně dějí v našich životech. Jsou to ty pomyslné „hory“, o kterých mluvil Pán Ježíš. Pro každého z nás je „horou“ něco jiného. Co jeden zvládá vyřešit s přehledem, pro jiného může znamenat fatální situaci, téměř jako úmrtí. Pojďme začít – od vykázání zoufalství a beznaděje z mysli až k tomu, co je na první pohled mrtvé – promlouvat život a vzkříšení.

Předpokládám, že mnohým v této souvislosti vytanula myšlenka „pokud je to Boží vůle“. Je zajímavé, že tam, kde se dnes dějí takováto skutečná vzkříšení z mrtvých nebo zázračná uzdravení, se myšlenkou, zda je to Boží vůle, vůbec nezabývají. Nechci tím říci, že bychom se na Boží vůli neměli dotazovat, to bychom určitě měli, ale za téměř třicet let chození s Bohem jsem vypozoroval, že někdo se zeptá na Boží vůli, nic neslyší, tak nic neudělá a nic se v jeho životě nestane. Někdo jiný se také zeptá, také nic neslyší, ale pomodlí se, protože věří, že Bůh je dobrý … a mnohdy se věci dějí. Může se nám stát, že se někdy tak zamotáme do touhy dělat všechno přesně a správně, až najednou zjistíme, že jsme ze strachu z chyby nedělali vůbec nic. Myslím si, že odkazování se na neznalost Boží vůle jako důvodu nemodlení se za něco či někoho, je často výmluva ze strachu, že se nic nestane.

Tabita ale otevřela oči a posadila se. Věřím, že i pro Petra, který byl svědkem předchozích vzkříšení skrze Pána Ježíše, to musel být úžasný zážitek Boží moci. Podal Tabitě ruku a pozdvihl ji. Bůh Tabitu vzkřísil, ale Petr jí pomohl vstát. Stejně tak i my, když vidíme, že Bůh něco dělá, potřebujeme tomu vyjít vstříc. Obrazně tomu podat ruku a uvést to života. Petr neutekl ani neomdlel, ale přijal pokorně to, co Bůh udělal. A výsledek? Všichni o tom uslyšeli a někteří uvěřili v Ježíše. Kéž jsou naše životy plné takových Božích zásahů, abychom měli čerstvé svědectví o Ježíši, který je „stejný včera, dnes i navěky“, a aby to mnohé lidi povzbudilo k víře v něj. Vždyť Bůh je dobrý.