Pavla Čandová
Zazvonil mi telefon, který mám u sebe jen pro případ, že by ještě někdo sháněl moji maminku. Na druhém konci se ozval hlas ženy v důchodovém věku. Zasypala mě okamžitě informacemi o novém produktu proti vráskám. Krémy a jiné přípravky prý zaručí pružnost pleti, odstraní skvrny z kůže a vyhladí vrásky.
Nechala jsem paní vypovídat, taky se musí něčím „živit“…
Vybavila se mi tvář mojí maminky, která měla kolem očí krásné vrásky od smíchu. Vybavily se mi také její vrásky na čele, které jsme jí přivodily my děti, když s námi měla starosti. Vybavily se mi její ruce, popraskané, upracované…
Paní domluvila a zeptala se mě, jestli to není báječné, a co na její nabídku říkám. S největší možnou vlídností jsem paní poděkovala a dodala: „Telefon, na který voláte, je mojí maminky. Budu hrdá na to, jestli budu mít někdy tak krásné vrásky jako ona. A nebudu se za ně stydět.“
Paní polkla a rozloučila se. A já se šla kouknout do zrcadla, jestli už se nějaká ta čárka rýsuje…
(publikováno v Tabitě 1/2012)