Ludmila Hallerová
Babička Ludmila
pod tímto jménem znají mnozí čeští křesťané, a nejen oni, paní Ludmilu Hallerovou. Příběh jejího života jsme postupně přinášeli v sérii článků „Babička Ludmila vypráví“, které nejdete v Tabitě od jarního čísla z r. 2011 do podzimního čísla r. 2013. (Viz www.etabita.cz)
Letos oslavila své devadesáté narozeniny. Zajímalo nás, jaké jsou životní zkušenosti této obdivuhodně činorodé ženy. A tak jsme se zeptali:
Jaké bylo tvé nejšťastnější životní období a v čem to štěstí spočívalo?
Jsem dítětem DNEŠKA. Mé nejšťastnější období je dnes. Tady v Michli na Velvyslanectví nebeského království, kde se denně budím do jistoty, že je zde Boží Trojice. Otec, který si mě vymyslel, Syn, můj milovaný Bratr, který položil svůj život, aby se Otcovy plány v mém životě mohly uskutečnit, a Parakleitos, Duch svatý, jenž Biblí, kterou napsal prostřednictvím skvělých Židů, pracuje trpělivě od mého početí na tom, aby oběť Božího Beránka za mne nebyla marná, ale abych vším, čím procházím, byla víc a víc podobná jemu.
Jsou zde andělé ke službám těm, kdo mají dědičně obdržet nebe.
Pondělky patří pastoraci s naslouchající modlitbou, kde ve spolupráci s několika k této službě povolanými sourozenci smíme sloužit lidem s problémy k tomu, aby si uvědomili, že jako ovečky Dobrého Pastýře smí slyšet jeho hlas. Tomu se učí právě při naslouchající modlitbě. Požehnaný čas s radostí, že další ovečka poznala hlas Pastýře a s ním mohla vyřešit své problémy.
Nebo první úterý v měsíci, kdy máme v malé skupince pravidelné tradiční modlitby za misii, naše misionáře, za církev, za svět… za sebe navzájem.
Jaký úsek života byl naopak nejtěžší nebo nejsložitější?
Nerada vzpomínám na to, kdy z plného nasazení ve službě miláčkům na západním Slovensku jsem byla „na vlastní žádost“ přeložena do Prahy. Zaměstnávat mě dál jako hlavní sestru OÚNZu se stalo pro mého nadřízeného nebezpečným … V církvi, k níž jsem patřila, ale která mě nikdy žádnou službou nepověřila, jsem nebyla vítaná, natož aby mi dovolili sloužit. Nu což, budu sloužit pacientům … ale bydlela jsem u svého strýce, který se sám představoval jako „vrchní pražský ateista“, protože měl na starosti všecka kulturní zařízení v Praze mimo Národní divadlo. Nikdy jsem nepřestala milovat Beránka, ale sklouzala jsem víc a víc do světa, kde jsem chtěla sloužit, ale kterému jsem se v mnohém přizpůsobila. Jen milost Boží mě podržela a ušetřila od hlubokých pádů. Když už jsem se sama sobě nemohla podívat do očí, zachránil mě můj Pán, že mne dovedl do rodiny jednoho našeho pacienta, vdovce s dvěma dospívajícími dětmi, kde jsem našla novou službu a krásný domov. Pan primář se hrozil mého rozhodnutí a prorokoval, že za rok nejvýš za dva budu vdova. Můj přítel, akademický malíř, se rozčiloval, proč jsem mu neřekla, že nemám kde bydlet, mohl mi dát k dispozici svůj pražský ateliér a nechápal, že jsem našla svoji novou službu v záchraně tří vzácných lidských duší. Má rodná církev mě za sňatek s neznovuzrozeným člověkem, vzácným ctitelem Boha Stvořitele, dala do kázně. Já jsem to s porozuměním přijala, můj manžel odmítl do toho sboru dál chodit, tak jsme našli domov v BJB na Vinohradech. Drahý Beránek je do roka všecky k sobě přivinul a najednou byli pokřtěni. Naše modlitebna má prosklený strop a právě, když můj manžel vyznával svoji víru, zazářilo sluníčko a proud jeho paprsků osvítil mně tak milou tvář. Je jisté, že bez mého nebezpečného zahrávání se světem bych se jako „svatá“ misionářka nikdy za „nevěřícího“ muže neprovdala. Ale můj Pán mi ukázal, jak snadné je zbloudit a upadnout do nejhorších hříchů, aby mne připravil pro pokornou službu těm, kdo si nad sebou zoufají.
Při pohledu zpět – co bys dnes, vědoma si svých životních zkušeností, udělala jinak?
Boží vedení je bezchybné, naše pády a hříchy vyřešil už dávno na Golgotě, myslím, že ta nejtemnější místa mého života mi poskytnou nejvíc materiálu ke chvalozpěvům u křišťálového moře.
Jak se vyrovnáváš se skutečností, že postupně odcházejí tvoji vrstevníci? Cítíš se někdy osaměle?
Je pravda, že některé odchody nejen mých vrstevníků mě zaskočí a lituji zanedbaných příležitostí ke službě. Často mi Duch svatý v modlitbách někoho připomene, komu jsem mohla a měla svědčit, a propásla jsem to. Mluvím s ním o nich – Ty přece chceš záchranu všech lidí, tak tomu člověku někoho poslušnějšího pošli. Modlívám se a žehnám i lidem na obrazovce TV, když se dívám na zprávy, na pohádky. Je to úžasné vědět, že Boží vůlí je záchrana všech lidí. Jsem s ním v tom spojená modlitbami.
Osamělá se opravdu necítím. Zakouším blízkost toho, který s námi slíbil být stále až do konce. Uskutečnil to sesláním svého zástupce, kterého obdivuji. Je tu od prvních Letnic, pečuje o Beránkovu nevěstu, a kdo zná dějiny Církve a jeho život, musí jen žasnout, že to zde vydržel, často zarmucovaný a uhašovaný, opomíjený, odstrkovaný, toužící žehnat a rozdávat své dary…
Na tvém životě je vidět, že umíš stárnout s noblesou. Jaký máš recept na šťastné stáří?
Jsem RÁDA stará. Konečně jsem opravdu úplně závislá na Miláčkovi, On mi podstrčí, co hledám, připomene, co bych zapomněla, podrží, když jsem nejistá v chůzi, hlídá, abych nepřelila sklenici, když na to moc nevidím. Kvůli té nebeské společnosti dbám na svůj zevnějšek, mám dost hezkého oblečení a málokam chodím, tak je přece nenechám jen tak viset ve skříni. Jedna pozdní nečekaná návštěva se mne zeptala: „Ty se někam chystáš?“ „Ne, proč?“ „Že jsi tak nastrojená. Moc ti to sluší.“ Tak jsem jí řekla, že halt tu nikdy nejsem sama a proto musím na sebe dbát. Štěstí je v láskyplném vztahu ke Stvořiteli a ke každému člověku. Nechci mít s žádným člověkem něco nevyřízeného, ani vůči živým, ani vůči mrtvým. Jsem v té fázi Boží výchovy, kdy ON hledí na mé POHNUTKY, proč to a ono dělám… Má to pečeť Boží lásky? Je to ku pokoji?
Jeden deník vzácné Boží ženy končí vítězným: MILUJI VŠECKY LIDI. To je Boží charakter a to chci upřímně i já.
Ptala se L. Šťastná