David Novák

5M 4,9: Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky.

Př 1,8: Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj. Budou ti půvabným věncem na hlavě a náhrdelníkem na tvém hrdle.

Před nedávnem jsem četl reklamu na jakési léky pro děti. Začínala slovy: „Dopřejte tento lék nejdůležitějšímu člověku na světě!“. Oním „nejdůležitějším člověkem“ bylo pochopitelně naše dítě. Otázka je, zda tomu tak skutečně je. Pro svoje děti jsme schopni udělat mnohé, někdy jít až za hranice sebeobětování. Říká se, že Češi jsou jedni z nejštědřejších národů, co se vánočních dárků pro děti týká. Zároveň ale jsme jedním z národů s nejvyšší rozvodovostí. Kdo tedy kupuje dárky nejvíce? Všichni, nebo hlavně ti, kdo se rozvedli? Nebo jsou dárky jen smýváním viny?

Stále více vychovatelů prožívá rozčarování z dětí, které přicházejí do nejrůznějších výchovných institucí. Mám na mysli nejen školy a školky, ale i besídky a dorost. Sám jsem několikrát zažil při práci s mládeží incidenty s alkoholem, kterých se dopustily děti z věřících rodin. Byly nezvladatelné a zároveň bez vnitřní disciplíny či řádu. Určitě je touhou každého z nás, abychom vychovali děti zbožné a moudré. Proto si položme otázku, jak se na výchovu dívá Písmo. Co z něj můžeme přijmout a chceme biblické principy aplikovat ve své rodině?

Dítě

Když se v západní rodině narodí dítě, většinou zavládne mírně hysterická nálada. Dítě je obloženo dárky, které mnohokrát nepoužije, řeší se nejaerodynamičtější tvar postýlky či kočárku a nevím co ještě. Později rodiče v předtuše možných úspěchů dítě zakroužkují. Od útlého věku se dítě věnuje mnoha oblastem a takto rozvíjí svůj možný talent. Poté nastává další problém – svěřit dítě institucím v podobě jeslí nebo školek, nebo nesvěřit – tedy zda tři roky doma stačí. Později dítě nastupuje do školy. Pokud je ze středostavovské rodiny, rozumí se samo sebou, že půjde na vysokou školu.

Pak se už jen šťastně vdát či oženit, najít místo, které mě uživí a zabezpečí, a když mám vzdělání, místo a tedy vidinu šťastné budoucnosti před sebou, tak je čas zplodit dalšího potomka. Pochopitelně pokud jsme křesťané, chceme, aby potomek věřil, proto jej svěříme do rukou nejrůznějším institucím – od besídky po mládež, od kterých očekáváme, že nám dítě duchovně pozdvihnou.

Bible se na děti dívá jako na „dar od Hospodina“, jako na výraz Božího požehnání. Protože se jedná o dar nám svěřený k opatrování, nemáme právo si jej přisvojit. I když nám děti patří, stále jsou darem, který jsme dostali.

Jsou pro nás zdrojem radosti Ž 27,4-5: Čím jsou šípy v ruce bohatýra, tím jsou synové zplození v mládí. Blaze muži, který jimi naplnil svůj toulec! Nebudou zahanbeni, až budou v bráně jednat s nepřáteli.

Zároveň jsou ale děti i zdrojem obrovské bolesti. 2S13,37: Abšalóm uprchl a odešel k Talmajovi, synu Amíchúrovu, králi Gešúru. I truchlil David pro svého syna po všechny ty dny.

Jedna z nejhorších bolestí je, když se vaše dítě vydá po špatné cestě – jako v tomto příběhu. Jiný příklad vidíme v Lukášově evangeliu (15. kap.), kdy otec vyhlíží v bolestech svého syna, který se vzdálil.

Děti jsou nám svěřeny jen na relativně krátkou dobu, která je pochopitelně nevratná. Někdy to chodí tak, že v jistém věku nás děti potřebují, chtějí být s námi, ale my nemáme čas. Po pár letech bychom uvítali jejich zájem, ale čas zase nemají ony. Nicméně běh života je takový, že nás děti nakonec opustí.

Rodičovská láska a pravda

Jeden z velikých mýtů křesťanství je mýtus o nepodmíněné lásce spočívající v tom, že když věříme, můžeme si dělat, co chceme, protože Bůh nám stejně odpustí. Podobný nesmysl potom převádíme do výchovy. Dítě jezdí po prodejně s košíkem, naráží do ostatních a maminka mlčí nebo jen lehce něco brumlá, zatímco její brouček otravuje život ostatním. Přece svému broučkovi nemohu nic povědět, natož ho plácnout, abych ho neponížil. Navíc jako křesťan musím svému dítěti projevit bezmeznou lásku, a kdybych ho omezil, mohl by můj andílek o mé lásce začít pochybovat.

Ježíš ale říká toto: „Budete-li zachovávat má přikázání, zůstanete v mé lásce“. (J 15,10). Nebo: „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? (Žd 12,6). Jinými slovy dítě stejně jako člověk obecně potřebuje posvátné „ne“, něco, co dítěti vytváří mezní situace, co mu dává hranice. Zároveň potřebuje vědět, že pokud tyto hranice překročí, přijde trest. E. Fromm napsal: „Dospělý miluje jak mateřskou, tak otcovskou láskou, přestože si navzájem odporují (milost, ale i požadavky)… Chyba v tomto vývoji je základním zdrojem neurózy“. (Umění milovat) Tedy když hovoříme o lásce, potom si ji nepleťme se sentimentálním postojem, který se bojí od dětí cokoli vyžadovat. To není láska, které nás učil Ježíš. Nemám na mysli extrém typu „budu tě milovat, pokud budeš dosahovat výsledků“. Mám na mysli „Miluji tě, a proto očekávám, že věci, které škodí, dělat nebudeš… protože mi na tobě záleží“. V každém věku jsou tyto požadavky a nároky jiné, ale jsou. Možná znáte přísloví „Od koho se nic nežádá, od toho se nedá nic čekat“. Někdy jsou rodiče překvapeni, že jejich andílek se postupně proměňuje v ďáblíka, ale ono se není co divit. Požadavky, které na dítě rodiče měli, byly minimální. Stačilo nepřinášet domů špatné známky. Najednou zjišťujeme, že andílek nemá žádnou vnitřní kázeň, že není schopen odložit okamžitou slast, že není schopen se zapřít a že v konečném důsledku máme doma sobce, se kterým lze jen těžko vyjít, když není po jeho. Žel, těchto dětí stále přibývá.

Pokud dítě má jen slabé nebo žádné meze, potom je naučíte následující: Jejich pocity jsou to nejdůležitější.

Aby něčeho dosáhli, nemusí vyvinout téměř žádné úsilí. Nebudou schopny přijmout, že nemohou mít všechno, co chtějí. Těžko přijmou, že nejsou pány světa a svého okolí. V konečném důsledku ztratí sebedůvěru, protože jste je nenaučili, že se dá přežít i tehdy, když není po jejich a když nejsou naplněny jejich potřeby.

Upřímně lituji vychovatele, kteří dostanou takto nastavená stvoření do své péče. Když hovoříme o lásce, potom je třeba vidět dvě roviny – rovinu milosti a rovinu pravdy. Každý člověk a každé dítě potřebuje obojí. Láska a s ní související milost znamená podporu, zdroje, lásku, soucit, přijetí, odpuštění. Pravda potom představuje strukturu života: říká, jak žít a jak život skutečně funguje. Aby se pravda stala v životě pravdou, musíme ji zakusit, prožít, což ve výchově konkrétně znamená pomoci dítěti zakusit důsledky svého chování.

Výchova

Humanistická výchova vychází z přesvědčení, že člověk je ve své podstatě dobrý, a tudíž dítě není třeba příliš omezovat, protože to dobré v něm se nakonec prosadí. Biblické přesvědčení je poněkud jiné: Ř 3,10 je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.‘

Biblický pohled na člověka je jiný než humanistický – člověk (tedy i dítě) je ve své podstatě zlý. Je příznačné, že např. komunistický režim (a celé osvícenství) vycházel z humanistického pojetí člověka a tvrdil, že člověk je dobrý a to, co ho zkazilo, jsou podmínky, v kterých žije. Pokud zlepšíme podmínky, automaticky se změní i člověk. Písmo hovoří o tom, že změna nepřichází tím, že člověka obklopíme lepšími podmínkami, ale že nastává zevnitř. A k tomu vlastně slouží výchova – k proměně člověka, od přirozeného zla, k nepřirozenému dobrému, resp. k Božímu obrazu. Biblická výchova navíc vychází z přesvědčení, že k tomu, aby dítě přijalo jisté normy, musí projít výchovou, která je ne vždy příjemná. Žd 12,5-8: Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘

Jde totiž o to, že až skrze trest si člověk a pochopitelně i dítě uvědomuje, že se stalo něco nepatřičného. Pokud nepřijde trest, potom se dítěti sděluje, že se vlastně nic neděje. V biblickém textu vidíme, že správná výchova v sobě musí zahrnovat i nepříjemné aspekty. Dítě, které se setká s hranicemi v podobě trestu, poznává, že chybilo, že jeho ego a jeho pocity nejsou tím nejdůležitějším na světě. Dále se učí, že ve světě existuje jistá hierarchie v podobě autorit. Jednou toto bude schopno převést i do vztahu s Bohem. Dítě, které se nenaučilo respektovat lidské autority, pravděpodobně bude mít veliké problémy i ve vztahu k Boží autoritě. Tento hierarchický pohled vidíme v Ef 6,1-3: Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. ‚Cti otce svého i matku svou‘ je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: ‚aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.‘

Nesmíme ovšem zůstat pouze u těchto restriktivních oblastí. V Žd 12,6 čteme též slova o lásce. Trestat je možné a bohulibé v prostředí lásky. Pokud se trest neodehrává v láskyplném prostředí, nejedná se o trest, ale spíše o pomstu a vyřizování si účtů.

Rodina

Dt 6,4-7 Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.

Odpovědnost za duchovní vývoj dětí již od doby Starého zákona neměly náboženské instituce, ale rodina. Hospodin přikazuje, aby rozhovor o Hospodinu byl součástí života rodiny. Problém našich rodin je možná v tom, že se často ani nejsme schopni sejít. Nesdílíme nejhlubší společenství, které se děje kolem stolu, každý máme svůj pokoj, každý máme svůj program a tak najednou zjišťujeme, že jako rodina spolu trávíme jen velmi málo času. Navíc když už se vidíme, to poslední, na co máme náladu, je bavit se o Božích věcech. Děti si pochopitelně odnášejí z tohoto přístupu závěr, že víra je věc nedělní, že o skutečně hlubokých věcech se doma nemluví a že vlastně o tom rodiče ani moc mluvit neumí a nechtějí. Tyto oblasti rodiče navíc rádi přenechávají institucím ve sboru. Když radíme věřícím, aby si nebrali nevěřící, potom k tomu rádi dodáváme, že si je nemají brát proto, že se spolu nebudou moci sdílet na nejbližší rovině vztahu – na rovině duchovní. Jenže když se podíváme na některé křesťanské rodiny, tak ani tam tato rovina nefunguje. Nemám na mysli jen to, že se rodina spolu modlí a čte Písmo. Mám na mysli i to, že i rozhovory o Božích věcech patří do života rodiny. V našem textu vidíme, že rozhovor o Bohu se neodehrává v chrámu, ale „na cestě“. Že se nemá jednat o kázání, ale o „rozmlouvání“. Zároveň je zde jistá preambule: Budeš milovat Hospodina – ještě předtím, než o něm budeš mluvit. Tedy ty budeš příkladem. Ty jsi pro své dítě páté evangelium, tedy klíčový zdroj informací jak o životě, tak o Bohu.

Osobně jsem vděčný za sborové instituce, které vštěpují dětem něco o Bohu. Neočekávám však, že budou mít rozhodující formující vliv, ten se odehrává v rodině. Dokud jsou děti malé, čtěte jim příběhy z Bible nebo s biblickou tématikou. Děti se dokážou ztotožnit (identifikovat) s hlavními hrdiny příběhu, přebrat jejich způsoby rozhodování, aniž bychom jim něco vysvětlovali. Nebojte se, že jim Bibli znechutíte, že je povedete k jakémusi bezduchému fundamentalismu. Jednou se rozhodnou sami, po které cestě v životě půjdou, ale vy jim to můžete svým aktivním přístupem ulehčit.

Závěr: Nikdy v dějinách děti neměly v materiálních ohledech tak jednoduchý život. Zároveň tato realita nevyřešila nic, co se týká jejich charakteru, moudrosti – a už vůbec ne vztahu s Bohem. Spolu s možnostmi, které život usnadňují, přicházejí i ty, které jej ničí. Když přemýšlíme nad výchovou, vždy budeme stát před paradoxem, který ale souvisí se vším živým. Zdravý růst můžeme ovlivnit, ale jen do jisté míry. Nikdy ho nebudeme mít plně v rukou. A to platí i o výchově dětí. Písmo nám dává jisté pokyny, jak v dobrém děti ovlivnit. Otázka je, zda tyto rady známe, a potom, zda jim budeme mít odvahu se podle nich řídit.

Redakčně zkráceno