Luba Šťastná
Po dlouhé sadě slunečních dní dnes konečně pršelo. (Pro vysvětlení: píši tento úvodník koncem srpna.) Nejenže pršelo, ale byla zima a nevlídno, a tak mě to po dlouhé době netáhlo ven. Tím jsem najednou měla čas víc uklidit. S hadrem jsem probíhala byt a k mému překvapení jsem zjistila, že mě to těší. Teda, že mě bude někdy bavit uklízení, jsem nečekala. Ale opravdu jsem prožívala hezký den i s tím, že dnes můžu uklízet.
Před nějakou dobou jsem pracovala jako školnice v základní umělecké škole. K mým povinnostem patřilo i to, že jsem musela být ve škole, když byl večer koncert. Jelikož je v našem městě nedostatek koncertních sálů, pronajímaly si sál školy různé organizace. Přišlo mi dost obtěžující, že musím ještě večer do práce, a dost mi to vadilo. Počítala jsem, jak to bude dlouhé a kdy už budu moct jít domů. Pak mě napadlo, že je to dost špatný pohled. Většinou to byly velmi pěkné koncerty a dost lidí platilo za to, aby tam mohli být. Zkusila jsem se na to dívat jinak. Ne tak, že večer musím do práce kvůli koncertu, ale že večer můžu na koncert, pěkně si ho užít, navíc docela zdarma a ještě mě za to platí. Najednou jsem si ten čas začala užívat jinak. Nemusím tu být, ale můžu.
S dnešním úklidem to bylo stejné. Rozdíl byl v tom, že místo postoje „musím“ jsem měla postoj „můžu“.
Je velký rozdíl mezi „musím dojít na ten kopec“ a „můžu jít na výlet do hor“.
Je rozdíl mezi „musím hlídat děti“ a „mohu se potěšit s dětmi a hrát si s nimi“.
Musím dojít za babičkou nebo mohu babičku navštívit, musím dočíst tu knihu nebo mohu si číst, musím jít do práce nebo mohu pracovat…
V tomto čísle jsou svědectví lidí, kteří procházeli životem jinak, než si představovali, a nakonec zjistili, že je to dobré.
Jan Neruda napsal ve své básni: „…čím jsem byl, tím jsem byl rád“. Neříkám, že to umím, ale vím, že když se mi to podaří, je život určitě radostnější.
V Bibli čteme: S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji (Iz. 55,12). A pak už následují krásná zaslíbení.
Bůh nám slibuje radost, tak ji zkusme hledat.