Alžběta Zelenková
Drahé čtenářky a čtenáři,
je známé, že Bůh naše nářky slyší, ale že ne vždy jsou vyslyšeny námi očekávaným způsobem. Tedy, nezbývá mi, než se s vámi podělit o situaci, kdy už jsem musela opravdu jen rezignovat a smát se.
Včera jsem měla doma s mamkou „výstup“. Jsem celkem cholerik, a když nevím kudy kam, tak dávám doma kázání. Samozřejmě naprosto zbytečně. Pro vás, kteří neznáte moji rodinnou situaci, ji trochu přiblížím.
Tátu jsem nikdy nepoznala, vyrůstala jsem jen s mamkou. V mých jedenácti letech jí diagnostikovali paranoidní schizofrenii. Projevila se téměř ze dne na den a hromadu let trvalo, než se příznaky této nemoci dostaly pod kontrolu. Žel, nikdy se nevrátila bezstarostná léta a veškerá starost o vše okolo zůstala na mně. Člověk si za 26 let zvykne a přestane některé věci vnímat – prostě to tak je. Její myšlenkové pochody jsou někdy odlišné od těch našich. Jinak je soběstačná, ale není možné nechat ji bydlet samostatně, jelikož by běžný život sama za sebe nezvládla.
No a jednou se stalo toto: Mamka opět domů pustila cizí osobu (tentokrát ne úplně cizí), což už se párkrát stalo. Jednou nás málem v lepším případě vykradli, pokud bych nebyla doma. Mamka vždy argumentuje slovy „Ale on říkal…“ Já šílím, jelikož když něco řeknu já, tak to nemá žádný význam – soucítím s matkami „hluchých“ dítek.
Tak jsem večer vyšla ven do deště a lkala. Klasika – Bože ty to vidíš a vidíš, jak to nezvládám a jak jsem hrozná a že mě to žere, když s tím nic neudělám. A nejsem laskavá …
Ale já už se nechtěla dále užírat!
Máte tušení, jak Bůh řešil situaci s užíráním se? Řešení bylo jak z filmu, kdy má hlavní postava neuvěřitelně hrozný den a dovrší to další šíleností, kdy už rezignovat musí.
Jdu si tím krásným deštěm a najednou při tom všem šlápnu na obrovské a měkké – muselo to být přinejmenším od dogy. Věřte mi, že za celou mou procházku už jsem neměla jedinou myšlenku na nic jiného a nějaké užírání se bylo to tam. Vážně jsem se musela od srdce smát.
Bůh je opravdu dobrý a odpovídá. Musím říct, že ten maxi bobek byl velmi účinný. A když jsem došla domů, bota už byla čistá.
Přesto ve mně dál čas od času hlodá otázka. Je dobře, že se starám, jak se starám? Můj rozum mi říká: „Je to dobře.“ Nemyslím si, že je v tom nějaký křesťanský podtext. Prostě rodiče se starají o nás, pokud mohou, a když nemohou, je to na nás. Jsou lidé pečující o své blízké, kteří mi říkají to samé. Jenže jsou zde i ti, kteří mají jasno: „Nebuď hloupá. Koukej někam vyrazit, proč bys nemohla, někoho si najdi, nevaž se na mámu… Takhle zůstaneš sama a co? To Bůh nechce.“ Jsou to i lidé z církve, kteří moji situaci znají.
A teď, Bože, raď! Kde je pravda, co chceš Ty?
Ať je to, jak je to, Bůh je se mnou a dává mi to znát. Třeba právě ve chvíli, kdy v myšlenkách nevím kudy kam a jak to zastavit, postaví mi do cesty to „obrovské a měkké“. Ne každá hrůza je pro nás opravdu hrůzou a díky Bohu, který smýšlí jinak a ví, jak na nás.
Tak jako Bůh nám občas říká: „Tudy ne!“ a my jdeme dál, protože my to přece vidíme jasně! … a hlavně – jinak. Mějme porozumění a lásku jeden k druhému, protože i ti druzí vidí některé věci také naprosto jasně, i když třeba jinak než my.