Věra Říhová
Když v roce 1990 Věra Říhová (1935) odešla do důchodu, chtěla naplnit svou neuskutečněnou touhu z mládí studovat na bohoslovecké fakultě. Začala tedy navštěvovat kazatelské kurzy CČSH. O dva roky později byla vysvěcena na kazatelku a v roce 2002 na kněze. Myslela na vyučování náboženství, ale bylo třeba obsadit místo faráře v Litomyšli a tak nastoupila a sloužila tam od r. 1992 více než 20 let. Jako duchovní při diecézní radě slouží na poloviční úvazek v Přelouči a České Skalici dodnes.
Od mládí jsem slýchala, že věřící lidé se v průměru dožívají vyššího věku. A časem jsem se i přesvědčila, že tomu tak skutečně je.
Jednou i dvakrát do měsíce mívám setkání v domově důchodců. A přiznávám, že nejvíc mě trápí vysoké procento stařečků a stařenek, kteří leží s pootevřenými ústy a zavřenýma očima a vůbec nevnímají okolní život. Ptám se: „Je to dobré stáří?“
A vůbec nechci uvažovat o tom, zda jde o stařečky, kteří byli (nebo dosud jsou) věřícími.
V severních zemích v minulosti prý staří lidé přesně věděli, kdy přijde jejich konec, a s celou rodinou se v předvečer rozloučili.
Zašli jsme s civilizací opravdu daleko. Nejhorší pro starého člověka je, když je sám.
Samotní, opuštění můžeme být v každém věku. A to jak sami v bytě, tak i třeba v přeplněném autobuse nebo v plně obsazeném domově pro přestárlé. Samota znamená ztrátu radosti ze života. A radost ze života může mít jen ten, kdo dobře ví, že ho má někdo rád.
Jeden muž prý navštívil svou vzdálenou příbuznou v domově pro přestárlé a dalo mu moc práce, než ji probudil, a dlouho trvalo, než ho poznala. Pak ale projevila velkou radost a souhlasila, že si pro ni přijede a pojedou spolu na výlet. Prožili spolu krásný den v přírodě a po návratu do domova stařenka při večeři, ještě v přítomnosti svého pravnuka, zemřela.
Rodina se na toho muže zlobila, že způsobil babiččinu smrt. Ale tak to nesmíme vidět.
Jsou věci, na které náš rozum a naše schopnosti nestačí. Měli bychom si to častěji přiznat.