Petr Plaňanský, pastýř včel

Motto:

„Roje včel napodobují život ve společnosti; není u nich žádné soukromničení, ale společné je bohatství a nerozdělený je jejich majetek. Nemají procesy, nemají tribunály, protože nejsou jedna k druhé nespravedlivé, ani netouží mít víc než ta druhá. Vskutku, pouze o jednu věc se zajímají s důsledností: o práci (…) Mají pouze jednu hlavu a té slouží. Mezi nimi panuje jednota a rovnost, žádná se nepovažuje za chytřejší, ale všechny směřují svou činnost ke společnému cíli…“

Theodoretos z Kyrrhu
(jeden z posledních významných představitelů antiochijské teologie 4. a 5. století)

Sendvičová generace – tak se dnes běžně označuje skupina lidí v produktivním (nejčastěji středním) věku, která pečuje jak o své dospívající děti, tak i o stále rychleji stárnoucí rodiče.

Je to skupina, která je ve společnosti skupinou patrně nejohroženější: tlaky na výkon a čas na ni doléhají ze všech stran. Navíc někdy na povrch vybublají dlouho potlačované pochybnosti či nenaplněné touhy, které se projeví buď únavovým syndromem, syndromem vyhoření, nebo krizí středního věku. A nezřídka následuje rozpad vztahu, rozvrat hodnot i ztráta víry…

Nedávno jsem se s přítelem, který byl vyčerpán dlouhodobou péčí o rodinu – tedy o své děti i o staré rodiče, bavil o tom, jak taková péče vlastně funguje mezi včelami. Jestli se včely také někdy cítí vyčerpané…

Dá se zjednodušeně říci, že v jistém smyslu je péče včel o sebe navzájem „předprogramována“, nesou si bezpochyby sklony ke vzájemné péči jako jednu z důležitých informací ve své DNA.

Včely jsou řízeny pudy a jedním z nich je ten, který udržuje jejich vzájemnou pospolitost. Za normálních okolností jsou všechny dělnice v jednom včelstvu (roji) sestrami, neboť pocházejí z jedné matky – to je další významný faktor soudržnosti. Matka tyto včely (dcery) řídí pomocí feromonů, které předává do svého nejbližšího okolí. Je tak schopna ovlivnit určité činnosti dělnic – rozšíření plodiště, či „vytlačí“ včely se zásobami z plodiště směrem nad něj. Každé včelstvo nese tedy charakteristickou vůni své matky. A nakonec: u včel funguje hierarchie, která je přirozenou součástí jejich životního cyklu.

Včela, než se stane dospělcem, prochází určitým vývojem přes vajíčko, larvu a kuklu až po metamorfózu a narození mladé včely.

Krátce po narození mladá včela nejprve uklízí a čistí buňky na voskových plástech a připravuje je pro nakladení vajíček nebo pro uložení zásob. Nečistoty předává létavkám, které je vynášejí z úlu ven. Po tomto období přichází čas, kdy se dělnice stane krmičkou a krmí včelí larvičky, aby vzápětí přešla na post kojičky, kdy pro změnu pečuje o matku včelstva. V tomto čase mladá úlová včela zároveň zpracovává to, co létavky donesly do úlu – pyl, nektar, vodu, pryskyřici. Následuje období budování, protože se jí na voskových zrcadélkách na zadečku vyměšují šupinky vosku. Ze včelky se stává stavitelka, která postupně rozšiřuje svůj voskový domov. Některé včely jsou specializovanými „topičkami“, které dokážou po určitý čas a v době, kdy je toho zapotřebí, vyhřívat plodové těleso na požadovanou teplotu nutnou pro zdravý vývoj plodu. Dále v hierarchii postupuje včela na post strážkyně česna, která přísně hlídá vstup do úlu a zabraňuje útokům vetřelců. Pokud se budou včely cítit ohroženy, pak první žihadlo v blízkosti úlu nejspíš dostanete od některé ze strážkyň česna.

Na konci své pracovní kariéry se stává létavkou. Třetinu svého života stráví tím, že z úlu vynáší nečistoty a do úlu suroviny pro vytváření zásob na horší časy. Po celý tento čas dokáže unosit 2/3 své vlastní hmotnosti.

Nejzkušenější včely se nakonec stávají „pátračkami“, které hledají nové pastviny či prostor k založení nového včelstva, pokud dojde k vyrojení.  Zajímavé je, že starou matku, která původní včelstvo opouští při rojení, doprovázejí většinou mladé včelky. Kdežto s mladou (novou) matkou, která v původním úlu zůstává, zůstávají většinou včely starší a zkušené. Jde o pozoruhodný mezigenerační „přenos“ zkušeností.

Na adresu dělnic je nutné ještě dodat, že jsou schopné se přizpůsobit momentální potřebě včelstva a aktuálnímu stavu klimatických podmínek.

O dělnicích víme, že téměř neodpočívají a nespí, alespoň včely snůškového období. Má se za to, že dělnice odpočívá kolem jedné minuty denně. Dá se tedy říci, že se včela narodí, aby se během svého života doslova upracovala ve prospěch ostatních včel (a tedy pro zachování života) až k smrti.

Přitom je práce pro včely něco samozřejmého a přirozeného. Pokud totiž nejsou dostatečně zaměstnané a mají-li dost zásob, pak s velkou pravděpodobností hrozí jejich vyrojení.

Někteří včelaři říkají, že musí své včelky neustále přiměřeně zaměstnávat, aby neblbnuly a neodlétly jim do světa.

 

A tuhle moudrost je možné převzít a vztáhnout i na „sendvičové“ rodiny. Můžeme přeci při péči o staré rodiče zapojit dospívající děti. Mladí se mohou naučit nejen porozumění potřebám druhých, ale především úctě ke starším lidem. Při pomoci se naučí osobní zodpovědnosti a mohou se naučit užitečné věci pro svůj vlastní život (a nebudou mít čas na blbosti). Zatímco staří prarodiče se mohou s mladými podělit o své životní zkušenosti a nabytá moudra.

 

Připomenu ještě jednu věc, kterou se od včel můžeme naučit vlastně úplně všichni: jsem tu především pro druhé, nikoli jen pouze sám pro sebe…