Saša Štěpánovský, KS Kutná Hora
Je sobotní ráno a já se v lese na paloučku kousek od řeky Sázavy pomalu soukám ze spacího pytle, který se během balení na rozdíl od zad i zbytku rozlámaného těla poslušně poddává vůli svého majitele. Ranní čaj a snídaně v trávě mne staví na nohy a tak nasávám čerstvý vzduch, nastavuji tváře ranním paprskům a děkuji Stvořiteli, že mi v noci při bouřce za prudkého větru nepřistál na autě vysoký smrk, který mi během své exhibice v ohebnosti nedopřával klidný spánek.
Mám ještě čas, a proto vyrážím na objevitelskou výpravu. Prudké zvýšení adrenalinu v krvi mi již doma způsobil pečlivý pohled na aplikaci v mobilu, kdy jsem při podrobném zkoumání mapy Posázaví objevil v těchto místech provokativní nápis „Tvrz na Hradecké skále“.
My muži milujeme výzvy spojené s dobrodružstvím a utrpením, které bývá někdy po zásluze korunováno dosažením cíle, v ideálním případě významným objevem. Prosím milé čtenářky o správné pochopení, aby nedošlo k nedorozumění: mezi ušlechtilé výzvy zpravidla nezařazujeme výroky typu „je třeba vymalovat koupelnu“, „měli bychom uklidit sklep“ apod., působící na nás spíše jako sedativum. I když mezi námi existují tmavé (z vašeho pohledu jistě světlé) výjimky.
Prodírám se tedy vzrušeně zarostlou pěšinou, po nočním lijáku proměněnou v bahniště, a za pomoci turistických holí přeskakuji potok neustále přetínající mou trasu. Připadám si jako David Zeisberger, apoštol indiánů, kráčející s poselstvím evangelia po tajné stezce bojovných Seneků, jež byla zapovězena všem bělochům. Moje oprávněná hrdost však mizí ve chvíli, kdy z křoví podél cesty začnou vylézat senioři v maskáčích. Je jich tam celá tlupa a já překvapeně zírám na jejich provizorní tábořiště, ve kterém se líně povaluje kouř z ohniště, na němž se chystá voňavá snídaně. Vrtá mi hlavou, jak dokázali přečkat tu noční spoušť a můj čundr v autě mi začíná najednou připadat trochu méně hoden obdivu.
Mobilní aplikace ukazuje neomylně cestu dále až pod skálu, na jejímž vrcholu ke svému nadšení objevuji slibované tvrziště. Nohy rozdrápané od ostružiní a požahané kopřivami (to je taky nápad jít v kraťasech), prudký tlukot srdce až v krku a marná snaha popadnout dech nemohou snížit euforii, kterou prožívám při pohledu na zachovaný příkop a valy. Někdo by mohl namítnout, že zřícenina je to značně naředěná, téměř až homeopatická, jak nazývá s despektem takováto místa šéfredaktorka Tabity, ale moje nadšení dosahuje vrcholu. Zaplavují mě pocity českých polárníků z divadelní hry Dobytí severního pólu. Stálo to za to!
Je čas se vrátit. Můžu jít stejnou cestou a vyptat se podrobněji odolných důchodců, jak dokázali v noci přežít, ale touha po objevení neprobádané cesty opět vítězí. Jdu zkratkou, která se jako většina zkratek, zakrátko ukazuje jako sice o dosti delší, ale zato mnohem horší cesta. Modrý bod na displeji mi stále tvrdí, že jdu po cestě, avšak realita tomu odpovídá stále méně a méně. Nakonec stojím bezradně uprostřed houštiny v neznámém lese. Cesta zde možná opravdu bývala, ale časy se mění. Co teď? Kvapem se blíží čas mého odjezdu, slíbil jsem totiž někomu pomoci a nemůžu si dovolit mařit drahocenné minuty blouděním, neřku-li zneužíváním integrovaného záchranného systému.
Buď se pokusím vrátit stejnou cestou s tím rizikem, že již přesně netuším, zda jsem šel naposledy doleva, pak doprava a potom asi opět doleva, nebo úplně naopak. Anebo se rozhodnu naprosto důvěřovat modrému bodu na displeji mobilu. Vsázím tedy vše na jednu kartu a držím se vírou té malé tečky, kterou usiluji během prodírání se neprůchodnými smrčky udržet na symbolu značícím na digitální mapě cestu. Snažím se nepochybovat, že to něco nahoře mě správně zaměřuje. Modlím se, abych opět narazil na skutečnou cestu, a pokouším se nebrat úplně vážně údaj o vybíjející se baterii v mobilu. Nakonec nedošla baterie, ale já. A včas.
Byla to pro mne veliká lekce o důvěře. Může se stát, že řada životních okolností bude vydávat jednoznačný signál: „Člověče, neprojdeš. Tady žádná cesta nevede. Vzdej to. Zabloudil jsi. Opravdu tu cesta není.“ Jste-li ve spojení s Bohem, důvěřujte mu, že vás má dobře zaměřené, ví o vás a myslí to vážně, když říká: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ Nevzdávejte se a nedovolte strachu, aby ovládl vaše rozhodování. Spolehněte se na jeho zaslíbení zapsaná v Bibli. To je možné, máme-li osobní vztah s Bohem skrze Ježíše Krista, který řekl: „Já jsem ta Cesta i Pravda i Život.“ A dávejte pozor, aby se vám nevybily baterie.