aneb na temeno krále Jizerek

Petr Plaňanský

Letošní neobvyklý rok trochu zacvičil s našimi cestovatelskými plány. V březnu místo toho, abych se toulal na běžkách či sněžnicích Jizerkami a lovil pro čtenáře Tabity fotoaparátem zasněžené krajinky, jsem díky nařízené celostátní karanténě jezdil nanejvýš prstem po mapě. A v myšlenkách se toulal stránkami Knihy o Jizerských horách Miloslava Nevrlého.

Když se postupně začalo naše sevření uvolňovat, podařilo se mi do Jizerek přeci jenom několikrát dostat. Dnes společně vystoupáme na samého krále české (a vlastně i polské) strany Jizerských hor – Smrk (1124 m. n. m.), který je zároveň nejizolovanějším vrcholem trůnícím na Vlašském hřebeni. Odedávna se zde sbíhaly hranice tří zemí: Čech, Lužice a Slezska. Na jižním svahu pramení česká větev řeky Jizery.

Jenže aby to nebylo tak jednoduché: Smrk je fakticky dvojvrcholem, neboť malý kousek za česko-polskou hranicí je vrchol polského dvojčete: Smreku (1123 m. n. m.), který je rozvodím mezi Baltským a Severním mořem. Dá se s jistou nadsázkou říci, že Jizerkám vládnou „smrková“ dvojčata. Mezi polským Smrekem a Stogem Izerským pramení ve Sněžných jamách polská větev Jizery (Izera), která se o něco níže spojuje s Jizerou naší a tvoří přirozenou hranici mezi oběma zeměmi.

Pokud však chceme být poctiví, musíme zmínit ještě jednu skutečnost o nejvyšších Jizerských vrcholech. Jizerkám ve skutečnosti vládne, stejně jako v sousedních Krkonoších, královna: Wysoka Kopa (1126 m. n. m.), která je od našeho Smrku vzdálena asi 11 kilometrů vzdušnou čarou.

Smrk je přístupný ze čtyř stran – po modré severozápadní cestě z Nového Města pod Smrkem, severní zelené cestě (která se od modré odpojuje u Streitova obrázku), východní zelené cestě z Polska a konečně prudkým výšvihem Nebeského žebříku z jižní strany, který je značen modře.

Dnes nabídnu dvě cesty – z toho první je vhodná od jara do podzimu a druhá je zimní variantou téže cesty, obě začínají v Polsku.

Popisovaný přechod jsem absolvoval na podzim, v chladném deštivém a mlhavém počasí, které Jizerkám dodávalo ten skutečně pravý horský nádech. Začínal jsem na polské straně. Ideálním nástupem je lázeňské městečko Świeradów – Zdroj, kde se necháte vyvézt kabinkovou lanovkou pod Stóg Izersky. Odtud vyrazíte buď výstupem přes Stóg Izersky (několik spojených cest), anebo jej obejdete po severním svahu přes zelenou a později cyklostezkou. Obě cesty se nakonec spojí v sedle u odpočívadla mezi Stogem a Smrekem, v místě zvaném Ciemne Niebo. A zaskočí vás první překvapení: nouzová odpočívadla jak na polské, tak i na české straně nejsou totéž co v Krkonoších. Krkonoše disponují na svém území asi 30 nouzovými útulky, které jsou z velké části uzavíratelné a dá se v nich i nocovat. Jizerské útulky jsou otevřené a slouží především pro posezení u občerstvení. Při velkém dešti vám v některých dokonce může kapat na šos.

Po přechodu hranice po zelené cestě se ocitáte na samém Smrku, kde doporučuji navštívit moderní kovovou rozhlednu (otevřenou roku 2003), na níž je sympatický stále přístupný uzavřený nouzový útulek (součást rozhledny), který oceníte zejména v pořádném podzimním slejváku nebo zimní slotě. Dříve zde stávala rozhledna dřevěná, která sloužila mezi roky 1892-1946. Z rozhledny máte mimořádný rozhled a Smrk vám poskytne netradiční pohled na hlavní krkonošské hřebeny od severozápadního směru – tedy tak, jak je z vnitrozemí nikdy nezahlédneme.

Ke Smrku se váže poetické vyprávění mého přítele, který zde byl asi před 35 roky v zimě pasován na jizerského medvěda. V třeskuté zimě se do závějí sněhu na horu z Nového Města pod Smrkem vydali zkušení horalé – zčásti z turistického spolku, zčásti horolezci. Ti zkušení na místě, kde dnes stojí rozhledna, odhrnuli kruh sněhu až na zmrzlou půdu a založili ohniště. Junáci, kteří dorazili o něco později, se pak museli svléknout a prolézt sněhovými tunely, které tvořily vnější a mnohem širší kruh daleko od ohniště. Pak byli zabaleni do dek a pasováni na medvědy. To vše se odehrávalo na sklonku dne a spíše za hvězdami prozářené zimní noci.

Je mi líto, že dobré zvyklosti (které nazýváme přechodovými rituály) začínají mizet spolu s mojí generací. A je to i škoda, protože ta skutečná dobrodružství spojená s neznámem, překvapením, trpělivostí a sebezapřením se začínají stávat zapomenutou minulostí a naši synové tak o mnohé přijdou.

Cestou k Nebeskému žebříku míjíme pomník básníka Karla Theodora Körnera. I tento pomník zažil to, co je v současném světě velmi populární zálibou zamindrákovaných přepisovačů dějin. Po vztyčení v roce 1909 pomník vytrval na místě do svého poválečného povalení a znovuvztyčení v 80. letech minulého století. Od pomníku dolů už je to docela sešup, nejprve po dřevěných lávkách, později po kamenné stezce. Pozor, pokud jdete za mokra či v zimě! Právě na Nebeském žebříku oceníte trekové či běžkařské hole, které pro tento sestup rádi odepnete z batohu. (Nebeský žebřík jsem tento rok absolvoval oběma směry – a nedokážu se rozhodnout, zda byl horší výstup či sestup. Kolena jsem cítil v obou případech…)

Pokud chcete navštívit studánku s pramenem české Jizery, nezapomeňte se cestou dolů přibližně v půlce svahu otočit vlevo na neznačnou cestu. Vrstevnicovou cestou dojdete k hranici a po potůčku, kterým zde Jizera zatím ještě je, vystoupáte spolehlivě k obnovené a pečlivě udržované studánce.

Po návratu na Nebeský žebřík opatrně sejdeme na místo, kde se Smrková cesta (na kterou doleva zahneme) mění na cestu Francouzskou. Po modročervené dojdeme až na Písčiny, odkud zahneme po modré a dojdeme na rozcestí pod Klínovým vrchem. Posléze pokračujeme po žluté a po pár desítkách metrů bezpečně dorazíme na Paličník (944 m. n. m). Tento výhled považuji za místo možná těch nejmalebnějších rozhledů po jizerských hřebenech, neboť se nachází v jejich samotném srdci. Sám Paličník je obklopen výraznými skalními věžemi: Skřítek, Palička, Věž. Budete-li se otáčet ve směru hodinových ručiček, uvidíte od severního obzoru Vlašský hřeben s Tišinou a Smrkem, na východě spatříte Jelení stráň, Bukovec nad obcí Jizerka a v dáli západní hřbety Krkonoš – Mrtvý vrch, Kamenec, Violík, Sněžné jámy. Na jih se vám otevře pohled na Jizeru, Smědavskou horu a Frýdlantské cimbuří, Černou horu a Holubník, nakonec směrem západním váš pohled klesne do údolí Smědavy, kde uvidíte Bílý potok, Hejnici a Raspenavu a v dáli Lužické nížiny.

Až se pokocháte rozhledem, opatrně sestupte (zvláště za mokra či námrazy) a vraťte se na rozcestí, odtud se dejte opět po modré směrem na Předěl. Zde se dá v částečně krytém odpočívadle na chvilku zastavit, dopřát si odpočinku a posilnit se.

V dobrém počasí se dá jít na Předěl i neznačenou cestou přes Klínový vrch (972 m. n. m.) a navštívit zajímavou vrcholovou Pytláckou skálu. Pokud se vypravíte na tuto dobrodružnou zkratku, nastudujte si cestu dopředu a mějte určitě dobrou navigaci či kompas.

Z Předělu se kousek vrátíme na naši modrou cestu a zahýbáme po zelené doleva na Šindelový důl, kterým seběhneme podél říčky Smědé k Bártlově boudě. Cestou budeme míjet obrázek Veroniky Lahrové, kterou při sbírání klestí v jejích třinácti letech roku 1829 zavalil a zabil padající pokácený strom. Od Bártlovky je to už jen malý kousek do Bílého Potoka. Mimochodem, za normálních okolností na Bártlovce výborně vaří a stojí za to se tu na chvíli zdržet.

Přesuny se dají uskutečnit nejlépe dvěma vozy (pokud máte k dispozici druhého řidiče). Jeden vůz si nechat v Bílém potoce a druhým se přesunout do Polska pod lanovku, a pak si zanechaným autem, k němuž se vrátíme, dojet pro druhý vůz. Popsaná cesta od lanovky k Bártlově boudě měří 14 km, nastoupáte 210 a sestoupíte 730 výškových metrů. Za dobrého počasí se dá bez problémů zvládnout za 4 až 5 hodin (s odbočkou na pramen Jizery, krátkou zastávkou na občerstvení i zastávkami na rozhledech).

Zimní variantu můžeme absolvovat téměř totožnou cestou, jenom musíme být maximálně opatrní při sestupu ze Smrku a z Paličníku. Na polské straně budeme muset severem obejít Stóg Izersky a mít přesnou navigaci na kousek cesty ze sedla na českou stranu, je však pravděpodobné, že zde budou vyjeté koleje od běžek, neboť oba Smrky jsou navštěvovány turisty z obou zemí. Od Předělu zvolíme cestu tentokrát kolem Plochého vrchu (jedno zda vlevo či napravo) na Smědavu, kde jsou udržované lyžařské stopy. Ze Smědavy se dostanete do Bílého potoka v sobotu a neděli autobusem v 11, 14 či 17 hodin (poslední spoj jede 6. 12. – přesné údaje si raději zjistěte), pokud autobus nejede, nezbývá než se dostat dolů po svých. Tato cesta je dlouhá něco málo přes 13 km (na Smědavu), časově se vejdete do rozpětí 3-4 hodin s pohodlnými zastávkami, nastoupáte 275 a sestoupáte 475 výškových metrů.

Smrk a jeho okolí jsou natolik zajímavé, že si necháme v zásobě ještě jednu společnou vycházku na příští jaro a cestou navštívíme vodopády a další jiná zajímavá místa.

Tabita 2020/4