Eva Roubalová
Jako každý večer ukládám syna do postýlky a potom jdu do kuchyně promyslet, co mu budu zítra vařit. Samozřejmě chci, aby měl jen to nejlepší, a tak objednávám zeleninu v bio kvalitě. A jak tak uklízím stůl, padnou mi oči na jeden článek, který zběžně přelétnu očima. Píše se v něm o solidaritě, o hladových dětech a o rodičích, kteří usínají se strachem, zda dovedou zajistit svým potomkům na druhý den dost chleba. Trochu se zamračím. Ta představa se mi nelíbí a snažím se nějak si odůvodnit, proč tomu tak je. Asi se ti rodiče dost nesnaží. Já jsem přece chodila každý den poctivě do práce, manžel se nezastaví, aby naši rodinu dobře zajistil. Když se chce, všechno jde. Nebo ne?
Jdu zkontrolovat syna. Krásně spinká. Chvilku se na něj jen tak dívám. Je úžasné, že ho mám, on je tak dokonalý. Existuje něco, co by matka neudělala pro své dítě? A pak mě úplně bez varování napadá, jak by vypadal náš život a náš svět, kdybychom se oba narodili v hladové Africe plné nemocí. Mohlo by se to stát? Měli jsme prostě štěstí? Před očima mi přeletí tisíc obrázků z našeho všedního života. Jak vyhazuju tu bio zeleninu, protože syn ji už nechtěl. Jak vyhazuju i jiné jídlo, sice se snažím, aby ho bylo co nejmíň, ale stane se. Jak se usmívaly africké děti na ty své misky plné jakési kaše, nadšené, že dnes mají jedno teplé jídlo. Mám najednou intenzivní pocit, že je něco ve světě strašně nespravedlivé. Dá se s tím něco udělat?
Vzpomínám znovu na fotky těch dětí a na organizaci, která je sytila. Zadávám do vyhledávače Mary´s Meals. Zjišťuji, co přesně ti lidé dělají, a proč. Líbí se mi to. Napadá mě, jestli bych jim neměla něco přispět. Ale… Proč zrovna já? Copak já na to mám? S manželem šetříme, splácíme hypotéku, na dovolené jsme nebyli ani nepamatuji. Možná by měl přispět někdo jiný, někdo, kdo si to může dovolit. Ty děti by to potřebovaly. A vůbec… Čas od času se vynoří skandály, jak se peníze pro podobné účely zpronevěřily a k dětem se stejně nedostalo nic. Možná je lepší nic nedávat a nic neriskovat.
Ale čas běží a já na Mary´s Meals nemůžu zapomenout. Procházím podrobněji jejich stránky, studuji, jak přesně hospodaří se svěřenými penězi, a zjišťuji, kolik stojí zajistit dítěti jeden teplý oběd denně na celý rok. Ani ne pět set korun. Což není málo. Ale kdybych si každý měsíc dala bokem stovku, je to už reálnější. Má to ale cenu? Co s těmi dětmi bude dál? Nebudou se jen učit přijímat pomoc a nic nedělat? Sama se tomu divím, ale zjišťuji, že téhle organizaci věřím. Jedno jídlo denně a vzdělání. Třeba se tyto děti stanou učiteli a budou vychovávat další generace. Třeba to je naděje pro Afriku. Třeba i já, úplně obyčejná maminka, můžu změnit svět. I když jenom trošku.
Tak jsem podpořila tuto organizaci a díky mým penězům bude mít jedno dítě po celý rok teplý oběd. Zavírám oči a představuji si, jak asi ten človíček vypadá. Je to holka nebo kluk? Kolik mu je let? Co ho baví? O čem sní?
Víte, kdyby moje dítě hladovělo, byla bych jako maminka ráda, že se našel někdo, kdo se rozhodl to pro něj na rok změnit. Tak jsem se o to pokusila. Kvůli té mamince. Aby mohla dnes, zítra, pozítří a vlastně celý rok klidněji usínat. A možná i kvůli úplně pošetilé naději, že jednou další generaci předáme svět, ve kterém už děti nebudou mít prázdná bříška.
Tabita 2020/4