Marie Macková
Když babičku Elišku před lety přepadla rakovina, vypadalo to všelijak. Dosud hospodařila ve svém domku a na své zahradě. Měla za sebou těžký život, děti vychovala jako vdova a teď tohle, vždyť už to hospodářstvíčko nezastane!
Babička Eliška měla štěstí, dostala se do pečovatelského domu. Byla překvapena ona i její okolí, jak brzy tam zdomácněla a byla spokojená. Má vlastní byteček, do kterého jezdí výtahem, protože je ve vyšším patře. Byt jí pro tuto životní etapu úplně stačí. Našla si na patře kamarádku, se kterou se mohla i modlit, děti za ní mohou přijít, k dispozici jsou pečovatelky a babičce v podstatě nic neschází.
Jenže přiletěl koronavirus a s ním karanténa, přísná zvláště v pobytových zařízeních pro seniory. Obyvatelé pečovatelského domu dostali domácí vězení. Nesměli ven, ani na chodbu. Jediná možná vycházka byla koukání z okna. Pokud rodinní příslušníci něco přinesli, museli to odevzdat pečovatelce, ta vše v rámci možností vydezinfikovala a předala.
Nastaly Velikonoce. Objevilo se oznámení, že bude omezen počet personálu a věci je možné předat naposledy ve čtvrtek. Babička Eliška má ráda mazanec. Měla ho slíbený od své snachy, ale ve čtvrtek bylo na mazanec brzy. Počet personálu byl omezen a tak babička Eliška začala konspirovat.
Jednak chodila tajně na modlení ke své sousedce a ve volných chvílích háčkovala provázek. Telefonicky se domluvila se synem. Ten přišel pod okno, babička spustila provázek, syn přivázal mazanec v tašce na provázek a dobrota putovala do třetího patra.
A byly Velikonoce, protože ty žádný koronavirus zrušit nemůže. Byl i mazanec, neboť když se ruka k ruce vine, očko k očku přidává, tak se dílo podaří.