Stáří je životní etapa, které se mnozí bojíme. Ať už se jedná o stáří naše nebo o stáří našich blízkých, o které se budeme pravděpodobně muset nějak postarat. Toužíme po dlouhém životě, určitě nechceme, aby naši blízcí umírali předčasně, a to je dobře. Zároveň si ale uvědomujeme, že s dlouhým životem se samozřejmě pojí i stáří. A to v nás už často vyvolá obavy. Jak vše zvládneme? Co dělat a co nedělat? Na co se připravit?
Protože strach mnohdy vzniká i z pocitu neznámého, položili jsme několika lidem, kteří už mají jisté zkušenosti s péčí o druhé, několik otázek.
Stála u zrodu Oblastní charity Kutná Hora, kde 11 let působila ve funkci ředitelky, dalších 12 let jako vedoucí střediska pro práci s dospělými lidmi s handicapem. V současné době je v důchodu, vede dobrovolnické centrum a sama dochází do nemocnice jako dobrovolník. Ale víc než ze své práce se raduje ze své víry, rodiny a přírody.
Věk 60 let, 4 děti, 6 vnoučat. Pečovala postupně o maminku – cca 1,5 roku (zemřela v 74 letech), o tchyni, spolu se švagrovou, dětmi, manželem a širší rodinou – cca 18 let (zemřela v 94 letech), o manželovu tetu, spolu se švagrovou a manželem – cca 5 let (zemřela ve 106 letech), o tatínka, spolu s ostatními členy rodiny – 3 roky (zemřel v 85 letech).
- Lze se na takovouto situaci nějak předem připravit?
Většinou se na ni nějak připravujeme, někdy vědomě, někdy podvědomě. Když nastane, stejně překvapí. Byla jsem připravena z rodiny v tom smyslu, že moji prarodiče s výjimkou jedné babičky dožili doma. Nikdo – ani staří, ani my „mladí“ jsme nebyli připraveni na změnu doby, na tlak v práci, na zodpovědné funkce, z kterých se nedalo jen tak ´vyskočit´. Teď jsme s manželem těmi, kdo jsou v případě přirozeného řádu věcí na řadě, komu se patrně stane, že bude potřebovat péči. A jak se připravit? Pracovat na sobě, nemyslet si, že nemohoucnost je něco, co přece mne nemůže potkat! Že děti budou vždycky mít kapacitu k celodenní péči… Počítat s tím, že není záruka dožití doma. Narodila jsem se v porodnici, moje děti se narodily v porodnici, moji příbuzní, o které jsem se poctivě snažila mnoho let pečovat, nakonec také zemřeli v nemocnici. Lze se připravit? Ano, nelakovat si svět na růžovo. Počítat s tím, že zemřu v nemocnici, že v závěru života budu možná několikrát překládána z místa na místo. Je to nepříjemné, ale někudy na tu naši osobní Golgotu doškobrtat musíme. Takhle to mám v sobě, třeba mě to ještě přejde, nevím. Pokud zemřu doma, bude to příjemné překvapení. J
Je potřeba zajímat se o zařízení, v nichž senioři dožívají. Domáhat se kvality těchto zařízení, dostatečné kapacity, kvality komunikace apod. Být si vědom, že trocha pohodlí v těchto zařízeních něco stojí (tady myslím opravdu finance).
Modlit se za dobrý personál…
- Když se ohlédneš, jak zpětně vidíš/hodnotíš toto období svého života?
Nedokážu se ohlížet bez lítosti. Stav naprostého vyčerpání, zvláště kvůli manželově mamince, která navíc byla psychicky nemocná. Dala jsem jí více času, než bych jí dala dnes. Dnes bych jí ho dala méně a více dala své mamince. Přetížení, těžkosti i v manželství. Náročná rodinná „logistika“, z té doby se mi usadil v hlavě kalendář a hodiny. Kupodivu v té době mi vadilo, že do toho musím zapřahat děti a mám na ně málo času.
- Co ti tato péče přinesla a co naopak vzala?
Nejkladněji hodnotím přínos právě pro mé děti. A i když se nemohu ubránit určité lítosti, kvůli tomuto přínosu bych neměnila. Péče o druhé mi přinesla poznání, jak každý z pečovaných reaguje jinak. Nejstarostlivější o pečující osoby byla moje maminka a také zemřela brzy. I když měla objektivně těžkou nemoc, postoj, že nechtěla zatěžovat, se do jejího odchodu promítl. To by bylo na román. Nejkrásnější byly poslední dva roky s tatínkem. Po přestálém utrpení a hledání optimální péče byl v domově důchodců a brali jsme si ho na víkendy. Nebyla jsem přetížená, neztratila jsem práci, mohla jsem se relativně svobodně pohybovat a mohli jsme si ho jako rodina o víkendu užít. Tatínka nemoc zbavila společenských povinností a povinností péče o majetek, vrátil se hodně k Pánu Bohu a byl prostě úúúžasný. Krása, krása. Krása. Občas mě vystřídala sestra, takže jsem mohla odjet i na delší dobu. Dalším neopominutelným přínosem bylo to, že když naši blízcí postupně odcházeli, neprožívali jsme to zvlášť smutně. Nelze říct, že by si člověk nezastýskal, ale okamžik smrti jsme vnímali spíše jako úlevu. No, a potom když se vše vyřídilo a „odsmutnilo“, pocítili jsme nový druh svobody a krásy našeho manželského vztahu. Velmi kladně hodnotím, že přes všechny těžkosti se nám dostalo mnohého požehnání. Jeden příklad za všechny – podařilo se vyřešit všechny, ale opravdu všechny majetkové záležitosti, aniž se příbuzní rozhádali a přestali spolu komunikovat. To je veliká milost.
Co nám to vzalo? Svobodu a soukromí – v době, kdy všichni kolem cestovali, my řešili, jestli se dostaneme na chalupu posekat trávu. Naštěstí děti mohly cestovat se školami nebo společenstvími mládeže a do světa se dostaly.
- Co bylo pro Tebe nejtěžší?
Nikdo z mých vzorů (rodiče, teta – maminčina sestra) neměl kolem sebe tolik seniorů a tolik dětí dohromady. Oba s manželem jako nejmladší z dětí jsme zůstali oběma stranám jako ti nejbližší. Bylo to fakt „hustý“. Další těžkostí byl boj se seniorskou umíněností, hlavně naší staré tety. Přitom to byla velmi inspirativní osobnost, a právě proto byla ve stáří tak umíněná. (Ale zajímavá byla úžasně, asi se některé příběhy s ní ocitnou v nějakém „dobrém podvečeru“. J) Těžké bylo vyjít i se spolupečujícími osobami z řad příbuzenstva, tchyně s námi byla v domě a byli jsme ještě mladí, když už se o ni muselo pečovat. Měla jsem pocit, že mám příbuzné i v cukřence a v posteli. Těžké bylo vyrovnat se i se svým selháním v trpělivosti a se svou občasnou nerudností. Těžké bylo dojednat s tatínkem umístění do domova, ale nebylo to nejtěžší. Těžké byly každodenní tatínkovy telefonáty v období po maminčině smrti, které se vždy odehrávaly v pravidelnou hodinu. (Když skončily Branky, body, vteřiny – ještě dneska ten pořad a tu znělku nemám ráda.) V té době měl tatínek spoustu věcí na starosti, kterých se nedokázal zbavit ani je zvládnout bez stresu. Pravidelné půlhodinky po dobu 4 let byly opravdu zatěžující, depresivní.
- Co ti nejvíce v tomto období pomohlo? Případně co jsi postrádala?
Rozhodně bylo dobré, že na péči participovalo více lidí přímo z rodiny, a to i přes výše popsané těžkosti. V obdobích, kdy už domácí péče nestačila, pomohla charita – pečovatelky. Hodně. Nejen fyzickou pomocí, ale i pohledem zvenčí. Pomohla mi sestra svou razancí, se kterou mě přinutila, abychom o domov pro tatínka požádali. Naučila mého otce používat mobilní telefon. Jsem citlivka citovka, a když ho to učila, musela jsem odejít, protože jsem myslela, že ho týrá. Pak jsem ji mnohokrát velebila.
Postrádala jsem čas, někdy více porozumění od některých blízkých lidí. A také od nemocnic – při propuštění lidí nebo při přeložení na jiné oddělení se pečujícím lidem věnuje velmi málo pozornosti. Propuštění se nevyjednává, je to dlouho nic, pak „z jedné vody šup na plot“. Hrají v tom roli i zdravotní pojišťovny, je to opravdu nepříjemné, ale asi je potřeba s tím počítat.
- Mnoho lidí se obává, že by péči o své blízké nezvládli. Čím bys je povzbudila?
Péče o blízké je proces a má svůj vývoj. Obavy jsou naprosto přirozené. Každý má svou historii, měl nějakou výchovu, má nějaký temperament, inteligenci, sociální a materiální podmínky. Každý jiné. Jak na straně pečujícího, tak na straně pečovaného. Udržujte přirozené vztahy, navštěvujte se, mluvte o případné možnosti bezmoci. Když už to nastane, zkuste to. Když to nepůjde, hledejte nové řešení. Jako v jiných životních situacích. Učte se žít s nejistotou. Jistota nejistoty je jediná jistota, kterou máme.
Rozdělit náročnou péči mezi instituce a rodinu není ostuda. Nemám ráda glorifikaci péče jen v rodině. Důležitý je vztah, ne způsob péče. Vztah vytvářejí vždy nejméně dva – v tomto případě pečující a pečovaný a nezačínají ho vytvářet v momentě, kdy se jeden z nich stal bezmocným, ale dávno předtím.