Luba Šťastná
Náš sbor pořádal dosud akce v prostorách pronajatých od města. Pro církevní akce jsme měli k dispozici místnosti v objektu bývalé mateřské školky na sídlišti. Za léta, kdy jsme tam pobývali, jsme si prostory zrenovovali a vybavili. Bylo nám tam dobře. Představitelé města však chtěli vyřešit nedostatek míst v mateřských školkách a rozhodli, že objekt přemění zpět na funkční školku. Nám i ostatním organizacím, které tam sídlily, nabídli jiné prostory. Dostali jsme možnost si pronajmout část budovy na jiném sídlišti, kde byla dřív školní družina a který byl již šest let nevyužívaný. Když jsme tam přišli poprvé, bylo mi do pláče. Léta nepoužívaná stavba byla v žalostném stavu a místnosti, které jsme měli k dispozici, vypadaly strašně. Celé mi to připomínalo squat a přiznávám, že jsem o tom s hořkostí nejen v hlase jako o squatu mluvila. Proč jsme museli opustit to, co nám do teď tak vyhovovalo? Proč musíme pryč z prostor, které nám dobře sloužily? A ještě takový squat! Po několika dnech jsem prostory navštívila znovu. Byl pěkný den a špinavými okny do místností svítilo slunce. Vše bylo najednou zalité světlem. Místnosti byly v tu chvíli prozářené a já najednou vše viděla jinak. Najednou jsem viděla ne to, jak to v tu chvíli vypadá, ale jak to vypadat bude. Začalo se mi rýsovat, co vše tu bude možné pořádat, jak budou tato místa moci sloužit nejen naší církvi, ale i třeba dětem ze sídliště, seniorům, mládeži… Ano, bude to hodně práce a vynaložíme i dost peněz, ale naplnila mě víra, že to bude dobré. Světlo vstoupilo nejen do zdevastovaných místností, ale i do mého myšlení. Světlo ve mně probudilo novou víru.
Tento úvodník píši 16. února. Venku je ladovská zima, všude bílo, na běžkách se dá vyjít téměř od domu. Ale zítra má přijít obleva. A s ní tání sněhu, který se smíchá s posypovým materiálem, v ulicích bude břečka, všude bláto, mokro… Ale pak přijde jaro. Vykouknou sněženky, bledule, pak petrklíče, vše se zazelená, prostě bude to nádhera. Přijde změna, kterou projít nebude příjemné, ale čeká nás něco nového a krásného. Jinak krásného.
V současné době žijeme mnozí ve strachu, co bude. Máme obavy z vývoje epidemie, z následných ekonomických problémů, z toho, jak se děti vyrovnají s dlouhou absencí školní docházky, mnozí dospělí mají úzkost z toho, že přijdou o práci. Lidé se shodují v tom, že vše bude jinak, že se nelze vrátit do stavu, který byl. Přijde čas, který bude. A bude jiný. Očekáváme squat? Nechme do svého očekávání proniknout světlo. Věřme, že Bůh má moc prosvětlit naši budoucnost světlem své lásky.
Bojíme se záplav bahna? Příchodu nepříjemných chvil plných zmatků a těžkostí? Věřme, že Pán má pro nás připravené své „jaro“ prohřáté jeho přítomností. I když se nám může stát, že projdeme údolím stínů.
V tomto čísle přinášíme mimo jiné články o budoucnosti. O tom, co s tím, když nic nebude stejné.
Můžete číst také silná svědectví o procházení velmi bolestným obdobím.
Najdete zde i apel – nechte do své situace, ať už je jakákoliv, vstoupit světlo Boží lásky. Věřte, že v tomto světle uvidíte věci jinak.
Tabita 1/2021