Ptala se Olga Koláčková
ShineBean tvoří skupina lidí, kteří chtějí podporovat rozvoj komunit ohrožených chudobou. Působí v oblasti mezinárodní humanitární a rozvojové spolupráce, globálního rozvojového vzdělávání a osvěty. Snaží se pomoci lidem, kteří se kvůli chudobě ocitli v obtížné situaci.
Na činnosti této organizace se podílí i Renata Rokůsková. O její cestě k dobročinnosti se dočtete v následujícím rozhovoru.
Renatu Rokůskovou znám už víc jak 20 let. Studovaly jsme spolu zahradničinu a chystaly se, že se tím budeme živit po zbytek života. Renata však u této profese nezůstala. Prošla několika nejen zahradnickými firmami a před sedmi lety stála u zrodu společnosti ShineBean. Náplní tohoto občanského sdružení je podporovat vzdělávání, sociální a ekonomický rozvoj v chudých komunitách v Keni. V praxi to znamená, že vymýšlí a následně pomáhá rozjet podnikání různých řemeslníků, hledá sponzory dětí, aby mohly chodit do školy a získaly vzdělán í. Členové sdružení v Čechách pořádají desítky setkání, besed a výstav. Prodávají též výrobky keňských řemeslníků. Podporují spolupráci mezi českými a keňskými školami atp.
Renato, co tě vedlo k tomu, pustit se do takovéto práce?
Bůh. Měla jsem to na srdci mnoho let a v tichosti se modlila: „Pane, pošli mě.“ Mezitím jsem pracovala v různých sociálních sférách a učila se. Jednoho dne za mnou přišel můj bratranec, který netušil, že mě rozvojová práce zajímá, popsal mi, co by chtěl dělat a jestli bych se nepřidala. Řekla jsem, že se za to budu modlit. Po pěti týdnech modliteb mi Pán ukázal, že to je jeho vůle pro mě.
Rozhodli jste se pro Afriku, konkrétně Keňu. Jak ses cítila, když jsi tam poprvé jela? Kdy to bylo?
V Keni jsem byla poprvé v prosinci 2006. Byla jsem tam pouhé tři týdny omrknout situaci. Přijela jsem v noci a hned ráno jsme vyrazili do největšího subsaharského slumu jménem Kibera. Můj první dojem? Beznaděj. Ještě dlouho jsem si pamatovala, jak „voní“ místo, kde žije asi milion lidí bez kanalizace. Přesto jsem prožívala nadšení a ujištění, že jsem tam správně.
V Keni jsi byla celkem sedmkrát, naposledy v květnu 2014. Co se vám za dobu existence Shinebean podařilo zrealizovat?
Podařilo se nám pomoct vytvořit skutečný domov pro šestadvacet dětí z dětského domova Faraja. Do té doby žily na ulici. Pomohli jsme významně zvýšit životní úroveň jedenácti rodin kameníků, kteří se zapojili do výroby kamenných figurek pro stolní hru Kiumbové. Čtyři základní keňské školy od nás průběžně dostávají potřebné vybavení (učebnice, knihovny, nádrž na vodu, záchody apod.) Dlouhodobě podporujeme patnáct dětí a já jsem velmi vděčná, když vidím, jakou změnu to do jejich životů přináší. Přes šedesát dětí od nás dostalo kozu a řada z nich si již vytvořila stádo, které poskytuje dost financí na jejich další vzdělávání. Úspěšně se nám rozvíjí partnerství mezi keňskými a českými školami.
Co se naopak nepovedlo?
Některé plány jsme museli opustit nebo zrevidovat. Někdy jsme asi přecenili své možnosti nebo se změnila situace. Jde nám o to, abychom vytvářeli podporu pro ty místní obyvatele, kteří přistupují k řešení problému ve svých komunitách zodpovědně a aktivně. Reagujeme na jejich podněty. Z toho vyplývá, že se naše konkrétní aktivity mírně mění. Naše původní představa například byla, že bychom mohli organizovat vrtání studní, protože v mnoha oblastech vůbec není pitná voda. Ale k realizaci tohoto plánu z finančních důvodů nedošlo.
Kolik vás je v týmu?
V Keni máme jednoho placeného kolegu, v Čechách jsme placeni na jeden celý
a jeden poloviční úvazek. Ale máme kolem sebe ještě řadu dalších lidí – dobrovolníků. Keňský aktivní tým má čtyři pracovníky, český širší aktivní tým má okolo deseti lidí.
Zaznamenala jsi za dobu, co jezdíš
do Keni, v zemi nějakou změnu?
Velikou. Víc dobrých silnic (díky přičinlivým Číňanům), víc plechových střech místo slaměných, víc aut a motorek. Tyto detaily ukazují, že minimálně části obyvatel se daří ekonomicky lépe. Ale také větší povědomí o lidských právech, větší zájem komunit o osudy potřebných dětí, více konfliktů s muslimy, méně tradičních oděvů. Keňa se dynamicky rozvíjí. To s sebou nese mnoho dobrého, ale také nové problémy a výzvy.
Mluvila jsi o Číňanech. Co si o nich v Keni myslí?
Nemají je moc rádi, přestože Číňané tam neuvěřitelným tempem budují silnice, dálnice, nemocnice. Téměř cokoliv, co si chcete koupit, je čínské, včetně párátek na zuby. Nedávají obvykle práci místním, ale přivezou si vlastní pracovníky. Berou zakázky místním firmám, které nejsou schopné jim konkurovat. Mají očividný zájem o jakékoliv nerostné suroviny a suroviny vůbec, včetně půdy.
Poznala jsi Keňu výrazně jinak, než jak ji poznávají turisté mířící na Safari. Co tě tam nejvíce zasáhlo?
Radost. Lidé tam vnímají život z jiné perspektivy než my.
Jaké máte plány do budoucna?
Máme v úmyslu nabízet v Keni solární parabolické vařiče, protože tam lidé ve většině domácností vaří na dřevu, což je významný problém. Při vaření se dřevo spotřebovává rychleji, než roste, obzvlášť pokud stromy skoro nikdo nevysazuje. To má za následek dvě závažné změny. Dřevo jako nedostatkové zboží zdražuje a pro chudé rodiny znamená vaření neúnosnou finanční zátěž. Ještě závažnějším důsledkem je, že v odlesněné krajině dochází intenzivněji k vysušování a degradaci půdy, což znamená podstatně ztížené možnosti obživy pro všechny. S určitou bázní si dovolím říct, že vnímám, že nás Pán volá k intenzivnější pomoci farmářům, především formou vzdělávání. Před pár dny proběhl kurz pro farmáře – slepičáře, v současnosti jsou vyučováni, jak slepice vakcinovat, což je pro úspěch chovu nezbytné. Příští měsíc otevřeme kurz pro odvážné včelaře a brzy dojde řada i na zelináře.
Co se ti zdá na vaší práci nejtěžší?
Ačkoli vnímám od Pána zaslíbení, která občas nejsou malá, naše práce se rozvíjí jen pomalu. Nebo ještě konkrétněji: Když vidím naléhavé potřeby lidí, o kterých vím, že se opravdu snaží a že by jejich podpora pravděpodobně padla na úrodnou půdu, ale naše možnosti jsou velmi omezené a neumožňují nám jim pomoct.
V čem je to omezení? Peníze? Kde berete finance na vaši práci?
Ano, jedná se o omezení finanční, ale také kapacitní, což spolu souvisí. Máme tři hlavní zdroje financí. Jednak věrné a štědré dárce, většinou se jedná o křesťany. Ti obvykle podporují konkrétní dítě, konkrétní pomoc. Pak máme projekt Artworkshop, v rámci kterého podporujeme keňské řemeslníky, za férové ceny nakupujeme jejich zboží a v Čechách prodáváme. Odtud plynou peníze, které využíváme na to, abychom mohli pomoc v Keni vůbec realizovat, a pak máme obvykle i nějaké dotace, téměř výhradně na práci v Čechách.
Pokud by vám chtěla pomoci, dejme tomu, obyčejná čtenářka Tabity, jak by to měla udělat?
Napsat nám a domluvit se s námi, co ji nejvíce oslovuje, jak by nám chtěla a mohla pomoci. Užitečné informace lze pro představu najít i na našich webových stránkách.
Mnoho lidí v Čechách si myslí, že všichni černoši jsou líní a čekají na pomoc od bohatých bělochů, tudíž jim žádnou pomoc poskytovat nechtějí. Co si o tom myslíš?
Občas se v Keni cítím jako ve filmu z dob raného socialismu. Mnoho lidí stále něco někam vozí, něco řeže, do něčeho tluče, tedy pracuje. Samozřejmě že ani toto není úplný obrázek Afriky, stejně jako rozšířená představa, že černoši jsou líní. Znovu a znovu se tam setkávám s lidmi, které obdivuju za jejich úsilí, píli, pracovitost, odvahu. Řekla bych, že kdo jen čeká na pomoc, čistě statisticky se většinou nedočká a zůstane hladový. V lepším (nebo horším případě) se dosyta nají, když se dostane k nějaké pomoci, zleniví a ve výsledku se stane ještě hladovějším. Kdo nečeká a usilovně hledá cestu, ten ji najde a nasytí se ovocem své práce. Navíc se naučí rozvíjet, tvořit, podnikat a pravděpodobně se mu bude dařit lépe a lépe.
Tabita 2015/1