Jiřina Gina Čunková
Slunečné počasí mě a mého chlapečka (v dočasné pěstounské péči) po mnoha šedivých dnech vylákalo na procházku. Vlakem do Ostravy – Svinova, z Ostravy do Polanky nad Odrou a po třech hodinách opět vlakem nazpět. Možná si říkáte, jestli nejsem padlá na hlavu, když jedu na výlet směr Ostrava. Jenže to neznáte Kristiánovo nadšení z cestování vlakem. V Polance je zase obchod s nábytkem a z nádraží to k němu je pár kilometrů. Pokochali jsme se projíždějícími vlaky, obdivovali jsme bílého koně na poli
a další dvě klisny zabořené v bahně, probrali jsme jejich sexualitu, zasmáli se velké hromadě hlíny, kterou Kristián považoval za kompot (samozřejmě to byl kompost), stavili jsme se na limonádu
a malé pivo a bylo nám spolu moc dobře. V oné hospůdce jsme otevřeli i vážné téma, jako proč ho maminka nechce a proč já nemůžu být jeho maminkou. V některých momentech jsem musela
i otočit hlavu, aby neviděl slzy v mých očích. Oba jsme byli rádi, že už zase sedíme
v osobním vláčku. Jela s námi, v doprovodu dvou dospělých, skupina dětí ve věku 6-8 let. Nastaly problémy. Jedna z těch smělých holčiček se Kristiána zeptala, jak se jmenuje a kde bydlí. Řekl jim přesnou adresu a já ho v duchu chválila, jak je šikovný. Jenže děti mu nerozuměly a tak si z něj utahovaly. Snažil se krásně vyslovovat a už by mu i rozuměly, ale zjevně je bavilo ho zlobit. Znervózněl a začal se předvádět. Musela jsem zasáhnout a to k lepší atmosféře moc nepřispělo.
Celou tu situaci zakončil asi osmiletý chlapec. Zeptal se mě: „Paní, proč je ten kluk tak opálený? Je cikán?“ Kristián zbystřil. „Ne, není cikán, je to romský chlapec,“ povídám. „Aha, asi jsem to slovo cikán neměl říkat, že ne?“ Usmála jsem se. „Ano, bylo by lepší, kdybys neříkal, že je cikán, a ještě lepší by bylo, kdyby ses třeba zeptal: ‚Jak se jmenuješ, chlapečku?‘ “ Kristián stále napnutý, co bude dál. „Vy ale nevypadáte jako cikánka. Jste jeho maminka?“ Kdyby byl starší, asi bych ho podezřívala, že otázky pokládá naschvál. Kristián už naprosto zvážněl. „Jsem jeho teta a mám ho moc ráda, a to je nejdůležitější,“ dodala jsem. A v tu chvíli mi Kristián seděl na kolenou a díval se na všechny strany, jako kdyby říkal: Klidně i teta, ale miluje mě. Vystoupili jsme z vlaku, já zamyšlená a Kristián opět s otázkou: „Maminko, a co to je cikán?“ Stačilo mu, že si to vysvětlíme, až bude víc času. Dochází mi, že to v životě nebude mít lehké. A taky to, že tam nebudu.
Tbita 2015/1