Luba Šťastná

Také se někdy přistihnete, jak sledujete, zda jste vše udělali ke spokojenosti druhých, zda jste udělali dost, jestli se někdo nezlobí, jestli se na vás nedívají divně, jestli vás mají vlastně rádi?

Když mi bylo sedm, umřela mi maminka a já se dostala do nové rodiny svého táty. Dnes už vím, že tady někde byl začátek mé vnitřní potřeby být přijatá, milovaná. Vyústilo to v mou snahu se zalíbit. Chtěla jsem se zalíbit doma, později jsem se chtěla zalíbit spolužákům ve škole, kamarádům v partě, všem, kteří o mě projevili zájem …

A tak jsem byla třídní klaun, šašek všech zábav. Neustále jsem chrlila příběhy, jen aby mě někdo poslouchal, byla jsem aktivní, jen aby mě někdo potřeboval. Snažila jsem se zjistit, co druhý ode mne čeká a pokud možno to splnit na 130 procent. Co je správné a co špatné  mi bylo jedno, hlavně, když to naplnilo požadavky a normu mého okolí. Být milovaná. To bylo něco, co jsem si chtěla zasloužit.

Pamatuji na jeden zážitek na školním výletě. Byla jsem přizvána na pokoj, kde se odehrávala zábava. Sice mě pozvali hlavně proto, abych jim hrála na kytaru, ale pro mne to byla pocta. Někdo stojí o moji přítomnost! Pak jsem zjistila, že mám hrát na kytaru za dveřmi, zatímco ostatní se uvnitř budou bavit. Bylo to pokořující, moc pokořující. A já přesto neodešla a poslušně dělala to, co se ode mne čekalo. Proč jsem nedokázala odejít? Proč? Protože jsem nevěřila, že mám hodnotu sama o sobě, že se nemusím podbízet.

Až mnohem, mnohem později jsem se setkala se svědectvím o Boží lásce.

O lásce, která nemá podmínku. O lásce, která se nedá zasloužit.

Až mnohem, mnohem později jsem s nalezením Boží lásky našla i lidi, kteří mě mají rádi.

Přesto si často uvědomuji, že se jim zase chci zalíbit, že si chci něco zasloužit, že se snažím …

Možná to někdo znáte – snaha, napětí, únava, nejistota. Je to náš udřený pohled. Ale věřte, to není pohled Boží. Ani to není pohled těch, kteří vás milují.

A tak se zastavte a učte se se mnou: „Jsem milovaná, jsem přijímaná, mám hodnotu“.

Věřte, je to tak.

Vážně tomu věřme.