Michaela Šťastná
Přemýšlím, jak to řešit dál. Moje ani ne dvouletá dcera se vzteká, řve, nejdřív něco chce, vzápětí už ne, uteče ode mě na druhou stranu pokoje, a když jí znovu zopakuji, že prostě ne, otočí se a běží s nataženýma rukama a volá „ke mně”! Vezmu ji do náruče, její malé tělíčko se otřásá ve vzlycích. Snažím se jí věc vysvětlit a říct jí, že je tohle přeci úplně zbytečné. Poslouchá, zdá se, že mi rozumí, přikyvuje, vzlykne „aňo”, trochu se uklidní. Ale pak znovu zopakuji, jak budeme situaci řešit, a vše se rozjede nanovo. To se během hodiny opakuje s různou intenzitou několikrát. Nakonec dlouho vzlyká u mě v náručí, pak uslyší zvenku štěkot psa, který ji vytrhne z kolotoče vzdoru a odevzdání, a začneme se konečně normálně v klidu bavit.
Ježíš nás nabádá, abychom byli jako děti. Za sebe můžu říct, že často jsem jako moje dcera. Ale moje „hodina” bývá různě dlouhá.
A možná v některých věcech ještě neskončila. Pořád se dokola vztekám, utíkám a rezignovaně
a s vděkem se vracím, abych si to vzápětí rozmyslela a utekla znovu.
Přeji nám všem, aby naše „hodiny” netrvaly hodiny nebo dny, ale abychom ve svých situacích slyšeli onen štěkot, který nás probere a umožní nám posunout se dál.