Vysoko na skále nad řekou Labe tyčí se v Děčíně zámek, jehož historie sahá až do 10. století. Původní dřevěné hradiště, vybudované jako opěrný bod českého knížete, bylo ve 13. století přebudováno na pevný kamenný královský hrad, který v roce 1305 přešel do rukou Vartenberků. Od těch dob v řece pod skalou proteklo mnoho vody a sídlo si předávali různí majitelé, až se zde v minulém století vystřídala armáda československá, německá, znovu československá a po roce 1968 provedla důkladnou devastaci armáda sovětská.
Dnes bychom však našli bývalé feudální sídlo krásně opravené a jizvy z minulosti byly zahlazeny citlivýma rukama restaurátorů.
Ale vraťme se v čase o šedesát let nazpět…
Tehdy v Děčíně vyrůstalo malé děvčátko. Jednoho dne si vzalo do hlavy vypravit se na zámek s tím, že navštíví toho nejdůležitějšího člověka, který tam vše řídí a jehož všichni musí poslouchat.
A tak se v zámecké bráně odehrál přibližně tento rozhovor:
„Stát! Kam jdeš, holčičko?“ zeptal se naoko přísně voják, hlídající se samopalem vchod do kasáren.
„Chtěla bych navštívit velitele zámku“, odpovídá srdnatě nezvaná návštěvnice.
„Ale dovnitř nemůže každý, víš?
A k samotnému veliteli už vůbec ne“, pousmál se nad naivitou malé slečny strážný. „Víš, to je moc důle
žitý pán
a také má spoustu práce“.
„Já vím… ale… to je můj tatínek!“ vyhrkl zdánlivý vetřelec s posledními zbytky odvahy.
Salutující voják otevře bránu, provede holčičku labyrintem chodeb a zaklepe uctivě na dveře: „Soudruhu majore, máte tu návštěvu…“
A tak major Kotvald, můj dědeček, ten den prožil hezkou chvíli v pracovní době se svou odvážnou a neodbytnou dcerkou (mojí maminkou, mimochodem).
Asi tušíte, milí čtenáři, kam tím mířím, že?
Všemohoucí Bůh, Stvořitel vesmíru, se nestydí nazývat se naším Otcem. V Bibli o nás mluví jako o svých milovaných dětech. V určitém smyslu jsme všichni lidé bez rozdílu Božími dětmi. Vždyť nás Bůh stvořil, abychom nesli jeho obraz. Ten je v nás však velmi poškozen tím, co se nazývá hříchem.
Kvůli našim hříchům jsme se stali ztracenými dětmi.
Bůh však ve své velké lásce poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nás k Otci přivedl zpět. Ukázal nám, jaký je, zachránil nás, vykoupil svou smrtí na kříži a obnovuje
v nás Boží obraz.
V Bibli se píše: „Těm pak, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12)
Přijmout jej znamená osobní víru v Ježíše Krista, víru v jeho smrt na kříži
a vzkříšení. A také vědomé pozvání jej do našich srdcí.
Ale také to znamená postoj, na který upozorňuje ve svém životopise římský císař a český král Karel IV.: „Chcete-li se tedy stát syny Božími, zachovávejte přikázání svého Otce…“ (Vita Caroli, kapitola II.).
Takoví lidé mají svobodný přístup
k nebeskému Otci. K Bohu, který má vždy čas naslouchat nám, hovořit k nám či být jen tak s námi.
Alexandr Štěpánovský