Marie Macková
V jedné vesnici žil starý chalupník. Žena mu umřela, děti vyrostly a odstěhovaly se. Sám obdělával skromné hospodářství. Když mu bylo tuze smutno, chodíval se trochu projít. Někdy do vsi, někdy za humna, ale samota ho tížila.
„To bylo dneska dusno,“ myslel si dědeček, když se jednoho červnového odpoledne vracel domů. Cestou potkal mladou selku, jak pospíchá se svými dětmi na konec vesnice.
„Kam tak spěcháte?“ zeptal se dědeček. „Nechoďte daleko, vypadá to, že bude bouřka.“
„Právě, strýčku,“ odpověděla selka. „Chci poprosit tetu Krpálovou, aby mi pohlídala děti. Máme všechna sena venku a nevíme, kam dřív skočit.“
„Jen běžte a nezdržujte se,“ řekl dědeček, a protože byl hodný, dodal, „teta je taky sama, alespoň se potěší.“
Kdo ví, jestli to selka slyšela. Spěchala, co dětem nohy stačily.
Dědeček stěží došel domů. Vzduch byl těžký a samota ještě těžší. Dědeček si sedl na židli a chystal se umřít. Najednou někdo zaklepal na dveře. Ve dveřích stála selka, celá zadýchaná, jen tak tak zadržovala slzy.
„Strýčku, víte, co mi teta řekla? Že prý nikoho hlídat nebude, že má svých starostí dost. Mohly by tu děti chvilku počkat?“
Prosit ani nemusela. Dědeček se usmál a zval děti dál. Sousedka poděkovala a běžela po své práci. Děti se zpočátku ostýchaly, ale za chvíli se okoukaly a začaly zlobit. Dědečkovi to chvíli nevadilo, byl rád, že už není sám, ale po nějakém čase mu přece jen připadalo, že to takhle nemůže nechat. Zavolal děti k sobě, posadil si každé na jedno koleno a začal jim vyprávět pohádku. Děti ani nedutaly, poslouchaly a poslouchaly a bývaly by poslouchaly ještě, kdyby pro ně nepřišla maminka, aby šly domů.
Brzy se po vsi rozkřiklo, jak to dědeček z chalupy s dětmi umí. Posluchačů jeho pohádek přibývalo. Mámy byly rády, že mají volné ruce a že se dětem nic nestane. Však víte, co je na venkově v létě práce. Za dědečkem chodily malé děti a ty větší hned, jakmile si splnily svoje povinnosti. Všichni byli náramně spokojení, že mají ve vsi takového dědečka.
Tetka Krpálka dlouho nevěděla, co si o tom má myslet. Několikrát zkusila pozvat děti k sobě. Ale dětem se u ní nelíbilo, brzy utekly zpátky k dědečkovi. Tetka začala brouzdat po lesích a za jedné letní bouřky tam zůstala. Tehdy toho byla plná vesnice.
„Dědečku, co se stalo s tetou Krpálovou?“ ptaly se děti.
„Asi potkala v lese Jeníčka a Mařenku a ti ji odvedli do pohádky,“ odpověděl vyhýbavě dědeček.
„A udělali z ní čarodějnici,“ špitla Adélka, která měla ze všech dětí nejrychlejší jazýček.
Děti se tomu rozesmály. Bylo jim u dědečka dobře.
Léto uteklo jako voda. Obilí bylo sklizené a rána chladná. Hospodyně přitáhly děti zase k sobě a děti chtě nechtě musely do školy. Dědeček zůstal v chaloupce zase sám.
Vyšel si za humna. Krásný den měl všechny barvy duhy: žlutá strniště, oranžové jestřábníky, červené jeřabiny, zelené lesy, modré nebe a fialový vřes. Najednou uviděl dědeček houf dětí, které se k němu rychle blížily.
„Proč nejste ve škole?“ zeptal se jich přísně.
„My nemusíme do školy, my jsme pohádkové děti, pojď s námi.“
Děti vzaly dědečka za ruce a vedly ho duhovou krajinou až do pohádky, aby tam s nimi zůstal napořád.