Vladimír Chlumecký
Trasu prošel, upřesnil a fotografiemi doplnil Petr Plaňanský
Loni před prázdninami jsme se s manželkou ptali našich pravnoučátek, na co se nejvíce těší. „Na hory“ – pravil bez zaváhání nejstarší, šestiletý Tadeášek a jeho mladší sestřičky horlivě přizvukovaly: „Na holy, na holy.“ Asi je to nakažlivé, toulky po našich horách jsme si zamilovali my s manželkou, obě naše dcery, jejich děti a teď už i děti jejich dětí.
Pravda – mnohé se od dob našeho mládí změnilo i na horách, ale jejich krása je neměnná a určitě může obohatit každého z nás.
Naši výpravu začneme v Peci pod Sněžkou, v místě, kam jsem s partou lyžařů začal jezdit do podnikové chaty před více než šedesáti lety. To byly doby, kdy jsme pomáhali sešlapávat tratě pro závody v alpských disciplínách na úbočí Studničné hory, tam, kde je dnes přírodní rezervace. Tehdy závodníci používali takzvané „francouzské vázání“, které spočívalo v tom, že byla bota řemínky pevně přivázána k háčkům na lyži, a pokud při pádu něco prasklo, byla to obvykle noha. V té době se mohlo chodit Modrým dolem až k Výrovce, což byla jedna z nejkrásnějších cestiček na hřebeny. Na přízemní dřevěné Výrovce vařili studenti skvělou polévku za dvě padesát. Dnes už sice touto cestou turisté chodit nesmí, ale do spodní části Modrého dolu vede z Pece pohodlná cesta, která má dvě možná pokračování – jedno hezčí než druhé.
Výchozím místem je hlavní parkoviště v Peci. Od konečné autobusu (či z parkoviště Kaplička, kde za auto zaplatíme 120 Kč za den) je to směrem k lanovce jen pár minut. Odtud směřuje většina lidí k lanovce po silnici, my odbočíme kousek za Relax parkem vlevo po červené značce na souběžnou mírně stoupající cestu lesem. Vpravo pod námi zůstane řeka Úpa a spodní stanice lanovky na Sněžku. Přibližně po jednom kilometru míjíme chatu Milíře ležící vlevo, zatímco vpravo v údolí možná zahlédneme Chatu pod Studničnou. Pohodlná lesní cesta nás dovede k rozcestníku Modrý důl do výšky kolem 980 m, kde se rozhodneme buď pro náročnější okruh přes Richtrovy boudy po červené značce, nebo pro kratší a pohodlnější okruh Modrým dolem do spodní části Obřího dolu. I při rozhodnutí pro náročnější okruh ale doporučuji dojít nejprve k mostu přes Modrý potok, odkud je krásný pohled na celý Modrý důl uzavřený Modrou strání. Nad ní se na samém okraji hřebene mezi Studničnou a Luční horou nachází známá „Mapa republiky“. V těchto místech bývá sníh někdy i v létě. Staří horalé říkají, že pokud neroztaje, tak do Krkonoš ještě nedorazilo léto. Právě zde se v minulosti utrhla obrovská ničivá sněhová lavina.
U mostu přes Modrý potok se rozhodneme pro jednu z variant naší cesty. Pokud chcete přes vzrostlé stromy zahlédnout Studničnou horu a masiv Sněžky, je potřeba se kousek vrátit na rozcestí a vystoupat po červené značce alespoň do poloviny svahu Širokého hřbetu. Od mostu v Modrém dole mohou starší turisté nebo rodiny s malými dětmi pokračovat po žluté značce romantickou cestou lesem i loukami do Obřího dolu a pak po modré značce pohodlnou cestou kolem lanovky k parkovišti. Tento menší okruh měří celkem asi 6 km.
Zatoužíme-li po větších nadmořských výškách, pak se od mostu v Modrém dole vrátíme k rozcestníku a vydáme se po červené nejprve docela prudkým stoupáním na Široký hřbet (1100 m) a pak téměř po rovině mírným stoupáním hezkou lesní cestou (zvanou „Železná“) na Richtrovy boudy (1206 m). To bude pro náš výlet nejvyšší bod našeho putování a příležitost pro chvilku odpočinku, svačinku a namazání kolen pro sestup.
Následně budeme kousek pokračovat po červené značce společně s cyklisty po horské silničce dolů a asi po kilometru nás červená odvede vpravo, kde se poměrně strmým klesáním dostaneme až k rozcestníku v Zeleném dole. Dříve neznačená romantická pěšinka kolem rozpadlých zbytků několika stavení (ideální příležitost k rozjímání, kdo asi tam v dávných dobách bydlel a čím asi se živil) se proměnila zčásti ve štětovou, poměrně prudce klesající cestu. Ta nás dovede k soutoku Jeleního, Divokého a Zeleného potoka se drobnými zurčícími kaskádami.
V Zeleném dole se můžeme znovu rozhodnout, zda zvolíme pohodlnou silničku, kterou dojdeme až do Pece (od Richtových bud až do Pece jde stále o tutéž červenou turistickou značku), nebo zda odbočíme podle místního žlutého značení kolem Liščího vodopádu a kolem Zeleného potoka do Bukového údolí v horní části Pece. Je to sice o něco delší, ale zato moc hezká cesta.
Krátká odbočka k Liščímu vodopádu (nacházejícímu se na stejnojmenném potoce u paty Liščí hory) za pohled na jeden z malých, ale přesto malebných krkonošských vodopádů určitě stojí.
Náš delší okruh měří celkem asi osm kilometrů, ale je možno si v případě časové či jiné tísně cestu zkrátit a usnadnit tím, že z Richtrovek horskou silničkou seběhneme rovnou do Pece. Musíme však dávat pozor na cyklisty a auta chatařů.
Pod touto silničkou blízko Pece býval v lese lyžařský můstek, který ještě po válce sloužil vysokoškolákům jako cvičný můstek s normovým bodem 26 m. Dřevěná nájezdová věž byla docela zachovaná i v šedesátých létech minulého století, ale neuměli jsme si představit, kam skokani dopadali, celé okolí bylo zarostlé křovinami i vzrostlými stromy.
Možná jsou pozůstatky tohoto můstku v lese dosud skryté, ale jen málokdo ví, že to byl jeden ze tří lyžařských můstků, které v minulosti v oblasti Pece fungovaly.
Samotná Pec pod Sněžkou má zajímavou historii, už i název napovídá, že se zde tavily železné, měděné i jiné rudy, dobývané v hornické osadě Obří důl už od šestnáctého století – a to až do roku 1959.
Příjemné toulky po horách a hodně hezkých zážitků vám přeje Vladimír Chlumecký.