Milena Krumphanzlová
Už od dětství nemám ráda podzim. Podzim – to jsou plískanice, chlad, vítr, všudypřítomná melancholie, ale také školní povinnosti, pravidelný režim, ranní vstávání, domácí úkoly a kdoví co ještě. Není divu, že jako učitelka jsem se tohoto pocitu nezbavila ani v dospělosti. Někteří to možná znáte – dozrávají jeřabiny a učitelům tuhne úsměv na rtech.
Tak takhle asi vypadá tradiční a u mnohých včetně mě zažitá představa podzimu jako jistého konce bezstarostného odpočinku, slunce a pohody. Ale pojďme se na chvíli přenést do říše představ. Co kdyby jaro a léto nikdy neskončily? Co kdybychom žili pořád v rozkvetlém světě plném bujné zeleně? Kdyby na nás nečekaly žádné povinnosti, závazky, odříkání a sebezapření?
No není tohle představa nebe pro mnohé z nás? Tak proč Bůh stvořil také podzim a zimu? Co se mu to honilo hlavou, chtěl nás snad takto „potrápit“? Nebo že by to všechno mělo nějaký jiný smysl?
Tak jinak. Podzim – to je zralé ovoce, šustění listí pod nohama, plné sýpky obilí, brambory ve sklepě, seno ve stodole, barevné koruny stromů ozářené nízkým sluncem, hojnost a uspokojení. Příroda se nabila energií a teď ji vydává, vydává ji k našemu užitku. I náš odpočinek nám dodal sílu, zvýšil náš fyzický i psychický potenciál, pohladil nás po duši i po těle a nechal nás nadechnout. Kam tedy pošleme to svoje „ovoce léta“? Komu přineseme hojnost, kde ji zúročíme? To je pravý podzim – vydávání toho nejlepšího, co v nás uzrálo, čím nás Bůh naplnil a co s námi zamýšlel, abychom byli hojností a bohatou úrodou pro ostatní.
A kdo prožil, že dávat je lepší než brát, toho teď čeká období dávání, to nejlepší uspokojení, které můžeme tady na tom světě mít, a možná tedy i to nejlepší roční období, které Bůh stvořil. Pojďme tedy rozdávat svoji hojnost!
Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce … Jan 15,8
tabita 2014/3