Martina Bailešová (17 let)
Můj život je takový zvláštní. Jako dlažební kostka jsem toho již hodně zažila. Neustále mám na paměti den, kdy mě sem položili.
Na začátku jsem si říkala, že nikam nepasuji, ale tady jsem našla kamarády, kteří jsou vedle mě a vždy pomůžou. Jsem tady jako jedna z mnoha, ale když jsme vedle sebe, skvěle k sobě zapadáme a doplňujeme se.
Ze začátku se mi zdálo strašně ponižující, jak po mně všichni šlapou… Připadala jsem si bezvýznamná a neviditelná. Nechápala jsem, proč to mým kamarádkám nevadí. Zeptala jsem se jich: „Jak to, že oni po nás šlapou, nevšímají si nás a my s tím nic neděláme? Myslím, že jsme úplně zbytečné, tak proč tady vlastně jsme?“ Jedna kostka mi odpověděla: „Ale my tu nejsme z důvodu, abychom lidem něco dokazovaly. Jsme tu, abychom jim pomáhaly. Vždyť ani oni po nás nešlapou jen proto, že nás nemají rádi, a to, že si nás nevšímají, je dáno tím, že neustále nad něčím přemýšlejí a pak se často zapomínají dívat kolem sebe. Já myslím, že je skvělé vědět, že můžeš být pro někoho užitečná.“
Její vysvětlení mi pomohlo si uvědomit, že jsem často jako ti lidé. Myslím na sebe a zapomínám na to, že tu jsou kolem i ostatní, kteří potřebují mou pomoc.
Od té doby jsem ráda za to, že tu můžu být se svými kamarádkami kostkami pro ostatní.
Tabita 2015/2