Alexandr Štěpánovský,
Milé děti,
někdy můžete potkat v našem městě pozoruhodného dědečka. Na první pohled vypadá jako pan malíř, na sobě nosí montérky a v ruce bedýnku plnou barviček a štětců. Nemaluje obrazy, ale v okolí kreslí na stromy, kameny či zídky plotů značky různých barev, orámované svítivě bílou barvou. Jestlipak víte, proč to dělá? To máte tak: na rozcestníku v Kutné Hoře si třeba přečtete nápis Sion 7 km a u něj je nakreslena červená značka. Když budete pozorně hledat jednu červenou značku za druhou, dovedou vás bezpečně až do cíle. Můžete si prohlédnout zříceninu hradu, vyfotit se u dělové bašty nebo hledat poklad. A pro změnu se po modré značce vydat zase bezpečně domů. Musíte jen dávat pozor, abyste je někde nepřehlédly a neztratily se. Podobné je to s Božím slovem. Ukazuje nám cestu do Božího království. Boží sliby, rady i příkazy nás bezpečně vedou do cíle. Moc bych si přál, aby se vám nikdy neztratily z očí.
A ještě jednu věc vám prozradím: někdy spatřím hledanou značku už z dálky. To proto, že ji nese veliký urostlý strom. Občas mne ale od bloudění v lese zachrání značka na úplně malém stromečku a někdy dokonce na obyčejném pařezu. S námi je to také tak. To co děláme, jak mluvíme a jednáme s druhými lidmi, by mělo ukazovat na to, že patříme Bohu. Je to jako značka, která k němu ukazuje cestu.
A nezaleží na tom, zda se podobáme urostlému smrku, malému stromku či starému pařezu. Důležité je to, že na sobě neseme Boží obraz.
Tabita 2015/2