Dan Drápal
Co se stane, když se k Bohu obrátí líný člověk? Velice často pak máte líného křesťana. Co se stane, když se obrátí člověk vznětlivý? Velice často pak máte popudlivého křesťana. A co se stane, když se obrátí nedůvěřivý člověk? Pak máte velice často co do činění s velmi kritickým křesťanem.
Apoštol Pavel o nás křesťanech říká, že jsme nové stvoření (2K 5,17). Lenost, vznětlivost nebo přehnanou kritičnost můžeme zařadit mezi „skutky těla“ (Ga 5,19). V některých případech byla jedním z důvodů, proč jsme se obrátili, naděje, že nebudeme pokračovat v tom, co jsme už sami rozpoznali jako škodlivé, nežádoucí, ne-li přímo odporné.
Vím o lidech, kteří v samém okamžiku obrácení zakusili zázrak. Vzpomínám na bratra, který byl těžký alkoholik, a po setkání s Kristem byl z této závislosti ihned dokonale vysvobozen. Vzpomínám na sestru, která byla hodně „na prachy“, a ihned po obrácení se stala velmi štědrou. Peníze, které pro ni byly modlou, pro ni najednou nic neznamenaly. Možná něco takového zakusil i výběrčí daní Zacheus (L 19,1-8).
Jak to, že to někdy „funguje“ a někdy ne? Na tuto otázku odpověď neznám. Jsou ale věci, jimiž jsem si jist:
1. Vždy má smysl hledat svobodu od špatných vlastností a návyků.
2. Proměna je možná.
3. Podmínkou požehnaného života s Bohem není bezhříšnost, ale upřímnost.
Dnes se chci zastavit u jednoho konkrétního problému, na nějž můžeme narazit na své cestě za svobodou v Kristu. Mám na mysli situaci, kdy už chodíme nějakou dobu ve svobodě, máme za to, že problém, s nímž jsme dlouho zápasili, je již vyřešen, a najednou znovu padneme. Nastane jakási recidiva.
Nemá cenu si zastírat, že jde o velice nebezpečnou situaci. Největším nebezpečím v dané chvíli ovšem není sám fakt, že jsme (opět) selhali. V dané chvíli nás více ohrožuje toto:
1. Ztráta upřímnosti.
2. Ztráta naděje.
Představte si situaci, kdy jste vydávali nádherné svědectví o svém vysvobození. Vaše slova mnohé povzbudila a dodala jim naději. A najednou tohle: Zatímco v okamžiku obrácení nebylo žádným problémem vyznat daný hřích, najednou je to problémem obrovským! Co si o mně lidé pomyslí? Nebudu za šaška? Což si mohu dovolit zklamat ty, kdo se radovali z mého vysvobození? Můžete si být jisti, že Boží nepřítel se bude pečlivě starat, abyste se utápěli v podobných myšlenkách. Nicméně pamatujte na to, co bylo řečeno: Podmínkou požehnaného života s Bohem není bezhříšnost, ale upřímnost. To platí i po vašem selhání. A toto si uvědomit je velmi důležité ještě před selháním samotným.
I ztráta naděje je nesmírně nebezpečná. Někteří lidé sice Boha neopustí a neupadnou do neupřímnosti, ale dojdou k nesprávnému závěru, že proměna vlastně není možná. Pokud zůstanou křesťany, pohybují se mnohdy v neustálém koloběhu vyznávání – hřešení – vyznávání – hřešení. Vyznávání je stále povrchnější a hřešení stále snazší.
Nechceme-li upadnout do neupřímnosti a beznaděje, musíme si neustále připomínat, že Kristus zemřel právě proto, že jsme byli hříšní, a že zemřel i za hříchy, kterých jsme se dopustili po obrácení. Naše naděje není v tom, že už jsme proměněni – naše naděje je v Kristu.
Neztrácejme ovšem naději, že proměna opravdu možná je. Jen je to složitější, než jsme si mysleli. Rozhodně nám nepomáhá, že žijeme v době, která chce všechno hned – máme instantní kaši, instantní kávu, a tak se domníváme, že existuje něco jako instantní svatost. (Ona ve skutečnosti existuje – ovšem v tom smyslu, že se stáváme svatými, jakmile se skryjeme v Kristu, nikoli v tom smyslu, že od tohoto okamžiku svatě jednáme.)
Jako církev jsme společenství putujících, nikoli společenství dokonalých. Společenství chybujících, nikoli společenství těch, kdo již dorazili do cíle. Pokud se nám podaří vytvořit společenství, v němž mohou lidé upřímně vyznávat svá selhání, zakusíme, že si navzájem pomáháme uchovat naději … a budeme zakoušet skutečná vysvobození.