Úvodník

Luba Šťastná

Byl první máj roku 1968. Prvomájový průvod, kterému jsme se předchozí roky snažili všemožně vyhnout, byl najednou něčím úplně jiným. Oblékla jsem si khaki košili a na krk pověsila hnědý skautský šátek. Byl po tátovi, sahal mi až pod pás a spolu s koženým turbánkem světu zvěstoval, že já jsem skautka. S ohromnou hrdostí jsem vyrazila do průvodu. Tenkrát byla v ulicích snad celá Praha, masa lidí se tlačila a snažila se postoupit až k tribuně, na které byli představitelé státu, představitelé Pražského jara a pro nás představitelé něčeho, co neslo naději. Tam se většina lidí zastavila, a tak průvod postupoval jen velmi pomalu. Jako skauti jsme šli téměř poslední. Snažili jsme se ukázat, že máme disciplínu, a hrdě jsme pochodovali povzbuzováni přihlížejícími, z kterých si mnohý vzpomněl na své skautské mládí. Když na to dnes vzpomínám, byl to pro mě tehdy opravdový zážitek. Ale ještě na jednu událost z toho dne si často vzpomenu.

 Bylo mi 13 let a doma jsem dostala důrazný pokyn, že hned, jak průvod skončí, mám jít rovnou domů. V té době jsme měli se spolužáky jeden zvyk. Přišlo nám velmi zábavné co nejvíc využívat pražskou dopravu. Pravda, pěšky to bylo domů podstatně blíž a rychleji, ale když se správně zkombinovaly tramvaje, dalo se při troše šikovnosti domů dojet „pohodlně“. K té šikovnosti patřilo i to, že bylo třeba na určitých místech z tramvaje vyskočit za jízdy, aby se vychytala návaznost na další linku. No a tímto způsobem jsem se rozhodla cestovat domů z onoho průvodu.  První zádrhel nastal, když se mi na Žižkově při seskoku podvrkla noha a já jen stěží dovrávorala mezi jedoucími auty na chodník, kde jsem se rozplácla. Pohledy lidí na to, jak tu ve svém novém skautském kroji ležím v prachu, mě doslova pálily. Někdo přidal i jasné vyjádření o mé inteligenci.

Další problém nastal doma. Naši o mě měli strach, protože čas, kdy jsem měla být doma, dávno minul. Nastal výslech a já tvrdila, a byla jsem přesvědčena, že říkám vlastně pravdu, že jsem šla rovnou domů, hned jak průvod skončil.  Pravda byla, že jsem šla domů hned, ale že by to bylo rovnou cestou, se říci nedalo. Dodnes slyším tátova slova: „Ty mi tady lžeš a to jsi v kroji!“.

Najednou jsem cítila, že to, že lžu, se netýká jen mě, ale i toho, co zastupuji, čeho jsem součástí. Skaut nelže. Skaut nelže? Pokud lžu já, tak skaut lže. Rodiče mluví pravdu, v naší rodině se nelže, křesťan žije v pravdě…

Co všechno zvěstuji ve chvílích, kdy vypustím lež? Co vypovídám, když nejsem schopná uznat, že polopravda není pravda?

Ještě jednu situaci ohledně dětské lži si vybavuji. Už nevím, při jaké příležitosti jsem tátovi zalhala. Když na to přišel, podíval se na mě a řekl: „To je podruhé, co jsi mi lhala. Ještě jednou a přestanu ti věřit.“ A věřte, už jsem mu nikdy nezalhala.

V tomto čísle se víckrát dotkneme problému pravdy a lži. Toužím po tom, aby v mém životě lež neměla místo. Už proto, že jsem část Boží rodiny.  A v Boží rodině se přece nelže J…