Velikonoční zamyšlení
Saša Štěpánovský
Blíží se Velikonoce. Stejně jako tehdy, před více než 2 000 lety. Několik dní před Pesachem, významným svátkem, kdy si Židé připomínají slavné vyjití z egyptského otroctví, vjel Ježíš na oslátku do Jeruzaléma, oslavován davy a vítán jako Bohem zaslíbený Král. Nadšení lidé si vyprávěli o zázracích, kterých byli svědky. Vždyť před jejich zraky se naplňovala dávná proroctví. Ježíš je na vrcholu své slávy. Konečně alespoň některým z nich došlo, kým je. Ale Ježíš v tu chvíli nevypadá jako vítěz, který právě triumfuje. Hledí na Jeruzalém a po tvářích mu stékají slzy. Vnitřním zrakem vidí, co je před ním. Pravděpodobně vnímá, jak davy volající nyní „Hosana!“ budou za několik dní volat: Ukřižuj!. Ví dobře, co na něj čeká. Bolest a krutá smrt. Toto však není důvodem jeho pláče, nejedná se o projev sebelítosti. Vidí mnohem dál. Vidí zkázu tohoto nádherného města a velkého množství lidí, kteří nepoznali čas Božího navštívení. Jde, aby za tyto lidi zemřel. Za jejich spasení, za vysvobození z temnoty a moci hříchu. A mnozí z nich, kteří v něj později uvěří a vezmou vážně jeho slova o zkáze Jeruzaléma, zachrání své životy včasným útěkem ve chvíli, kdy kruté římské legie začnou obkličovat město valem.
Necelý týden po svém triumfálním vjezdu do Jeruzaléma bude Ježíš viset zbičovaný a poplivaný na kříži. Ačkoliv se to zdá naprosto absurdní, právě zde, ve chvíli, kdy se modlí „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“, kdy volá v bolestech „Otče můj, otče můj, proč jsi mě opustil?“, právě v tuto chvíli dochází ke skutečnému triumfu. A jeho zvolání „Dokonáno jest!“ je předzvěstí největšího triumfu v lidských dějinách – nedělního Kristova vzkříšení.
Smrt je poražena.
Před několika lety jsem se zamyšleně díval na zvláštní nápis nevelkého památníku v severním Ohiu. Hlásal, že 8. 3. 1782 zde triumfovalo ve smrti 90 křesťanských indiánů. Triumfovalo ve smrti? Cožpak nebyli svázáni, umláceni palicemi jako dobytek a skalpováni? Devadesát šest nevinných lidí, z toho čtyřiadvacet žen a dvaadvacet malých dětí. Jak tady někdo může hovořit o triumfu?
Podívejme se, co se zde odehrálo. Osada, kterou založili emigranti z Moravy, příslušníci Obnovené Jednoty bratrské, byla nazvána Stany milosti (Tent of Grace, Gnadenhutten). A místem Boží milosti se toto místo skutečně stalo, stejně jako další moravské osady na řece Tuscarawas, jednom z přítoků řeky Ohio. Lichtenau, Schonbrunn (Krásný pramen), později Goshen. V těchto křesťanských vesnicích žili společně Moravané s Mohykány a Delawary, uctívali Ježíše Krista, kromě lovu se věnovali též zemědělství, postavili si pilu a mlýn. Kostel v osadě Krásný pramen byl prvním na území Ohia, stejně jako škola, kde se indiánské děti, ale i dospělí učili číst a psát, aby si mohli sami číst Bibli a také získali právní povědomí. Delawarskou mluvnici a slovník pro ně vytvořil David Zeisberger, rodák ze Suchdola nad Odrou, který s indiány prožil více než šedesát let a který pro svou lásku k nim a obrovský misijní záběr bývá nazýván Apoštolem indiánů. Prosperita, řád a příkladné vztahy v těchto osadách přitahovaly zájem okolních indiánů i bělochů. Existoval dokonce plán, že by se Ohio stalo indiánským státem, kde by si jeho obyvatelé sami spravovali své záležitosti bez přítomnosti bílých kolonistů a jejich destruktivního vlivu.
Vše zhatila válka o nezávislost. Pacifističtí moravští indiáni, na popud svých bílých učitelů přísně zachovávající neutralitu, se dostali mezi dva mlýnské kameny. Na jedné straně Angličané v Detroitu, na druhé straně Američané ve Fort Pittu a přímo na křižovatce mezi nimi se nacházely křesťanské osady, jejichž obyvatelé byli pokládáni jednou i druhou válčící stranou za špiony nepřátel. Z toho důvodu byli indiáni i se svými bílými učiteli na podzim roku 1781 násilím odvlečeni proanglickými Delawary a Hurony na sever do Sandusky a jejich kvetoucí osady vypáleny.
V novém místě trpěli zimou a hladem a tak se v únoru 1782 skupina více než devadesáti Delawarů vydala se souhlasem misionářů i anglických autorit k řece Tuscarawas, aby zde sklidili úrodu, kterou museli zanechat na polích při svém nedobrovolném odchodu do zajetí. Byli již s pracemi hotovi, když 7. března do Stanů milosti dorazila skupina dvou set mužů pensylvánské milice, která pronásledovala nepřátelské indiány plenící pohraničí. Moravské indiány odzbrojili, svázali a na noc zavřeli do sklepa, kde se indiáni celou noc modlili a zpívali Bohu. Ráno je vyvedli ven a hlasovali, zda je zastřelí a skalpují, upálí nebo ubijí palicemi jako dobytek. Zvolili třetí možnost. Pouze několik muži znechuceně odešlo. Z celé skupiny odsouzených k smrti se podařilo uniknout do bezpečí pouze dvěma chlapcům. Díky jejich svědectví víme, co se zde odehrálo.
Glichhikan, významný náčelník Delawarů, blízký přítel Davida Zeisbergera a pomocník misionářů, na výzvu, zda chce něco říci před smrtí, pronesl:
„Bratře, mám k tobě slovo. Bůh ať je tvé ubohé duši milostiv! O nás neměj starosti. My jdeme k Ježíši. Budeme-li zavražděni nebo jinak zemřeme, to nic neznamená. Kdo věří v Ježíše, žije, třeba i ve smrti. Jsme hotovi a nikdo nás nevyrve z ruky našeho Spasitele. Avšak věz, dopustí-li Bůh, abys nás nyní povraždil, my z toho škodu mít nebudeme. Ale ty budeš brzy stát před soudnou stolicí Boží. Co potom?“ (Peter Martin Legene, Zlomený tomahawk, str. 75, vydala Jednota bratrská, Liberec, 2018).
Více říci nestihl. Neměl v ruce žádný trumf. Nesjel blesk z nebe, aby spálil zlosyny. Neobjevily se legie andělů. Dokonce ani jeden anděl. Žádný trumf v rukávu. A přesto tito stateční lidé triumfovali. Nad strachem. Nad nenávistí. Nad smrtí. Možná, že několik sborů dnešní Moravian Church z okolí tohoto smutného místa je ovocem právě jejich posledních modliteb a odpuštění nepřátelům.
Delawary bychom dnes v těchto místech již dávno nenašli. Poslední zbytky kmene odešly do Kanady, dnes žijí v rezervaci Moraviantown nedaleko místa, kde v roce 1813 padl slavný Tecumseh.
Potýkají se s mnoha problémy – alkoholismem, drogami, cukrovkou, obezitou. Křesťanství svých předků již většinou ztratili, podobně jako my Češi. Hledají své kořeny, svou identitu. A při tom hledání narazili na stopu Moravských bratří. (Pro zajímavost: svůj zapomenutý rodný jazyk se učí ze starých slovníků a učebnic gramatiky nalezených v archivech Moravian Church). Proč s nimi tito běloši tehdy žili? Co je přivedlo k jejich předkům? Proč se o ně starali, snažili se je chránit a díky nim nebyli zcela vyhlazeni jako některé další kmeny? Tyto a podobné otázky přivedly skupinu Delawarů pod vedením jejich hlavního náčelníka v roce 2015 do Evropy a také na Moravu. Ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Snad někdy příště. Rád bych na závěr připomenul heslo, které měla a dodnes má ve svém znaku Jednota bratrská (a také Moravian Church, který je její součástí):
Zvítězil náš Beránek, následujme jej!