Jméno autorky záměrně nezveřejňujeme.
Jsem opravdu smutná. Vánoce, narozeniny… stále stejný příběh. Moje dcera (nevlastní, ale její maminka umřela a byla jsem jí mámou od malička) nereaguje. Ani nevím proč. Neodpovídá na SMS, nezvedá telefon… Děti nemají nikdy čas jet s námi na chatu. Říkám si, jak se asi má. S dětmi je sama, jestli všechno zvládá i po finanční stránce… Začalo to tím, že nikdy neměla čas. Ale komunikovala. Dala vědět, že nepřijde, nikdy nás nepozvala, telefon nezvedla, ale zareagovala na SMS zprávu. Pak už ani to ne. Mám víc dětí i vnoučat a scházíváme se několikrát za rok společně. Bez ní a bez jejích dětí. „Nic pro ni na Vánoce nekupuj, nedávej jí nic k narozeninám, vždyť stejně nepřijde,“ říká manžel. Má pravdu. Ale já vždycky nakoupím. Proč by děti neměly dostat dárky. Naposledy jsme jí tašku s dárky přivezli před dům. Nikdo nešel otevřít na zvonění, ani mobil nezvedla. Volala jsem na mobily vnoučat, až jeden z nich nevydržel a zvedl to. Řekla jsem, ať si přijde pro dárky. Přišel i s mámou, všichni jsme se na sebe usmáli, máma řekla, že je hrozně unavená, vzala tašku a odešla. To bylo k narozeninám. Dárky k Vánocům jí předala moje jiná dcera.
Přemýšlím nad tím, proč se tak chová? Opravdu nemá čas, je tak introvertní, že nás nechce pustit do svého života anebo dělá něco, o čem nemáme nic vědět, anebo má tolik starostí, že se jí do života už nevejdeme? Nevím. Rozhodla jsem se, že zůstanu maminkou pro případ, že mě jednou bude potřebovat, a dětem babičkou aspoň na rovině dárků a přání přes SMS. I když nikdo neodpoví a nepoděkuje.
Modlím se za dceru a za její děti, ale stejně tak se modlím za ostatní v rodině. Nic konkrétního si u Boha neobjednávám. Přeji jí požehnání a Boží ochranu. Dětem taky. Ráda bych se s nimi sešla na věčnosti.
Obě jsme už „velké holky“. Já jsem ale ta zralejší. Nepěstuji si pocit odmítnutí ani ukřivděnosti. Jsem maminka a budu tu pro ni. A nenárokuji si, že ona bude pro mě.
Ale někdy jsem opravdu smutná…
Tabita 1/2023