Luba Šťastná
Je příjemný podvečer. Sedím v křesle a piju čaj. Do místnosti prosvítá předjarní slunce a
ukazuje, jak je moje okno špinavé. To se moje vnoučata nutně musela podívat ven a nedbala
dědečkových pokynů: „Neupatlejte mi to okno!“
Moje vnoučata! Když na ně pomyslím, jsem plná vděčnosti. Podle lékařů jsem totiž nikdy
neměla mít děti, a tudíž samozřejmě ani vnoučata. Léčila jsem se od mládí, protože jsem jako
žena nikdy nezačala normálně fungovat. Množství doktorů, spousta léčení, lázně a závěr:
z lidského hlediska žádná naděje. Když jsem o své diagnóze řekla svému budoucímu
manželovi, jeho reakce byla: „Já věřím, že nám Bůh děti dá.“ Nebylo to hned. Čekal nás čas
nadějí i zklamání, modliteb i slz, zoufalství i hořkosti. Při jedné modlitební chvilce, kdy jsem
prožívala nával sebelítosti a smutku, jsem slyšela zaslíbení: „Což nevypučela hůl
Áronova?“ Věděla jsem, že je to slovo pro mě. Že je to zaslíbení, že Bůh má moc oživit i to,
co je zcela mrtvé. Po nějaké době mě kvůli „podivným zdravotním komplikacím“ zavřeli do
nemocnice. Nikdo nebyl ochotný věřit tomu, že to, co mi je, může být těhotenství. Pamatuji,
jak po ultrazvuku, který ukázal rostoucí dítě, primář prohlásil: „Ženská, to je
zázrak.“ Vypučela hůl Áronova. Bůh nám nakonec dal dva syny a díky tomu teď máme i pět
vnoučat.
Ano, mám za co být vděčná.
Pohupuji se v křesle z Ikea a trochu vzpomínám. V tomhle křesle jsem trávila před třemi lety
mnohem víc času, než bych chtěla. Po subarachnoidálním krvácení do hlavy jsem musela
delší dobu dodržovat klid. Jeli jsme tenkrát na dovolenou na kolech. Autobus přijel pozdě
v noci, a když jsem se při nakládání zavazadel ohnula, rozbolela mě velice silně hlava. „No
nic, přece nebudu panikařit,“ řekla jsem si. Nasedla jsem do autobusu a s modlitbami a
Ibuprofenem opustila Českou republiku. Jezdila jsem na kole, a když se bolesti vracely,
usoudila jsem, že to bude krční páteř, a naložila jsem se do co nejteplejší vody v termálních
lázních. Až později jsem se dozvěděla, že jsem dělala přesně to, co se nesmí. To už jsem
ležela na jednotce intenzivní péče, kde mi nedovolili, ani abych se posadila. „Buďte vděčná, že
jste to přežila. 20–40 % lidí s takovým krvácením se nedožije příjezdu sanitky. A to
nevyvádějí takové věci jako vy! No nic, my tu díru najdeme a zalepíme,“ slyšela jsem od
lékaře. Usilovně jsem se modlila, aby mi hlavu nemuseli operovat. Neoperovali. Tu
„díru“ nenašli, a tak jsem si se spoustou léků celou věc „jen“ odležela. Při poslední návštěvě
lékař dlouho koukal na monitor a nakonec prohlásil: „Co mám s vámi dělat? Vím, že to tam
bylo, a teď tam nic nemohu najít. No nic, chovejte se jako zdravá.“
Ano, mám za co být vděčná.
Je čas opustit křeslo a jít připravovat večeři. Dnes byl takový všední den. Všední? Z vázy se
na mě culí kytice tulipánů, kterou jsem dostala od manžela. Na chodbě i přes můj nedostatek
péče krásně vykvetla kytka. Byla jsem na kávě s kamarádkou a dostala velice milý e-mail.
Syn volal „jen tak“. Tepláková souprava, kterou jsem ušila vnukovi, se mu tak líbila, že v ní
šel i spát. Mám doma krásné teplo, i když venku mrzne. Teď, když jdu dělat večeři, se mohu
rozhodovat, na co máme chuť, protože naše lednice mi nabízí dokonce výběr. A na závěr dne
mě čeká zachumlání do měkkých peřinek.
Ano, mám za co být vděčná!
Tabita 1/2023