Pod křížem

Saša Štěpánovský

Když Ježíš uviděl svou matku a učedníka, kterého miloval, jak tu stojí, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“

Pak řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ A od té hodiny si ji ten učedník vzal k sobě.

Jan 19,26-27

Jan při sepisování výroků svého milovaného Mistra a vzpomínek na něj nemohl opomenout tuto situaci. Stál tehdy po křížem s malou skupinkou zdrcených žen. Spojoval je nesmírný zármutek a bolest nad krutou smrtí vzácného člověka. Ježíš visel ve strašlivých bolestech na kříži, zbaven oděvu i důstojnosti, zbičovaný římskými okupanty, potřísněn plivanci a pohrdavými výroky zbožných Židů. V takovéto chvíli je nemožné cokoliv předstírat. V tomto nejstrašnějším okamžiku svého života, kdy Boží Syn nesl náš hřích, pohlédl Ježíš na svou matku a svěřil ji do péče učedníka, který ji pod křížem podpíral. Těžko pochopitelné, ale Kristus i v tuto chvíli myslel na druhé. Staral se o zaopatření své maminky. V této scéně můžeme opět zahlédnout milosrdenství nebeského Otce, který o sobě prohlašuje, že je otcem sirotků a zastáncem vdov.

 „Stáří není pro sraby“, cituje Vlastu Chramostovou jeden známý v pokročilém věku v reakci na můj dotaz, jak se mu daří. Staří lidé to nikdy neměli jednoduché. Pokud dnes žijeme v době sociálních vymožeností, jejichž součástí jsou i moderně zařízené domovy pro seniory, neznamená to, že Kristova slova pronesená z kříže na adresu jeho matky ztrácejí na aktuálnosti. V naší uspěchané době je tak málo místa pro skutečně důležité věci. Zájem o staré a osamělé lidi k těm důležitým bezesporu patří. Při svých návštěvách v domovech pro seniory se opakovaně setkávám s vděčností za pozornost, laskavé slovo či pohlazení. A také se zahořklými a zraněnými srdci, která potřebují, aby jim někdo naslouchal. Chodím za těmito lidmi, abych jim vyřídil, že nejsou Bohem zapomenuti a jsou pro něj důležití.

Ježíš svěřil svou matku učedníkovi, který mu byl velmi blízko. Na první pohled to nevypadá na významné poslání, ale ve skutečnosti byl Jan poctěn důležitým úkolem.

Přál bych si být blízko Ježíšova srdce. Vidět jako důležité a podstatné věci, které on sám pokládá za hodné pozornosti. Umět se dívat správným způsobem. Tak, jak to vyjádřil ve svém slavném díle Saint de Exupéry: „Co je důležité, je očím neviditelné. Správně vidíme jen srdcem.“

Vidět druhé lidi a jejich potřeby i ve chvílích, kdy moje starosti a trápení mi připadají jako největší na světě. Pán Bůh zaslíbil: „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním“ (Iz 46,4). V Božích očích má i stáří svou důstojnost a slávu.

Nebojme se toho, co je před námi. Vždyť patříme-li Pánu, to nejlepší nás teprve čeká. 

Kristus vstal z mrtvých!

Tabita 1/2023