Rhena Taylorová

Příběh jednoho dlouhého loučení

(Křesťanský sbor Ostrava-Kunčičky, 2017, 71s.)

Osobní svědectví Rheny Taylorové, která se po 28 letech misijní práce v Africe vrací do rodné Anglie, aby začala uskutečňovat novou vizi služby starým lidem, ke které byla Bohem povolána. Její život ale náhle dostává zcela jiný směr: je především dcerou a její otec trpící Alzheimerovou chorobou ji potřebuje, její celodenní obětavou péči bez ohledu na to, jak dlouho může trvat.

Slovenský překlad této knihy si můžete stáhnout ve formátu PDF  

Uvádíme několik citací z této knihy:

Nikdy nám neřekl, co cítí. Vzpomínám si, že mi jednou vyprávěla jistá paní, že její maminka dlouhé hodiny plakávala, protože si uvědomovala, že ztrácí rozum. Pokud se však tatínka týká, odhalil nám oponu asi jen jednou nebo dvakrát.

„Je to jako voda, která teče přes moji paměť a všecko odnáší s sebou,“ řekl mi jednou, když jsme byli sami.

(…)

Bylo nám však čím dál jasnější, že tatínek už není doopravdy s námi, a my jsme se pozvolna loučily s tím mužem, kterým býval.

Alzheimerova nemoc se často nazývá „pomalým umíráním“, a já dnes mohu tomuto označení dobře rozumět. Tělesně je ten milovaný člověk ještě s námi, přece tu však už tak docela není.

Schopnost komunikace u nemocných Alzheimerovou chorobou velmi brzy zaostává. Již před několika lety jsem zjistila, že už nemohu s tatínkem mluvit o své osobní situaci nebo o problémech, které se vyskytly. Snažil se sice, ale brzy mu unikla souvislost. 

(…)

(…)Už dříve, když jsem pozorovala, že tatínek stárne, zeptala jsem se ho jednou: „Tati, co bude, až umřeš? Myslíš, že přijdeš do nebe?“

Podíval se na mne a klidně odpověděl: „Víš, Rheno, když jdou děti ke svému tatínkovi, nemusí se ničeho bát. Vědí, že jsou u něho vítané.“

Od té doby jsem už často slyšela, jaké urážlivé a mučivé poznámky dokážou lidé s Alzheimerovou demencí vyslovit. Zdá se, jakoby se v mozku vynořovala určitá slova, která pak nemocný používá. Tak si např. vzpomínám, že pokud byl tatínek zdravý, slovo „pošetilý“ snad nikdy nepoužíval. Proč však je nyní vyslovil? Sama jsem se už dávno přestala rozčilovat nad tím, co říkal. Ale vnímala jsem, že jeho slova stále zraňují jiné lidi, kteří viděli, že se navenek nezměnil, a proto nevěděli, co se s ním stalo.

(…)

U této nemoci to vypadá, jako by zůstávalo jen prosté živočišné bytí. Vnitřně jako by bylo pouhé nic. Není však na nás, abychom o tom rozhodovali, zda člověk své pravé já s konečnou platností pozbyl. Stojíme zde před hádankou. Nevíme, co tito lidé vnitřně vidí, když trpí tímto svébytným syndromem Alzheimerovy choroby.

(…)

„Musí to být pro vás těžké, když vidíte teď tatínka v takovém stavu,“ řekla mi jednou jistá sestra.

„Vlastně ho ani nevidím tak, jak je dnes,“ odpověděla jsem. „Vidím ho buď takového, jaký býval, nebo takového, jaký bude, až si ho Pán vezme k sobě.“

A bylo to opravdu tak. Vůbec mne neodpuzoval tatínkův současný stav, i když mne samozřejmě zabolelo, když jsem neočekávaně narazila na nějakou fotografii nebo vzpomínku ze šťastných dnů – jako deník, který tatínek vedl pro rodinu, když jsme za války podnikli plavbu v kánoi! Ovšem v denním setkávání jsem ho vnímala takového, jak věřím, že ho budu vidět jednou: v novém, jasném, vzkříšeném těle, takovém, jak je Pán Bůh pro nás určil – bdělého, živého a plného radosti. Na to často zapomínáme, když trávíme hodně času se starými lidmi: vzkříšené tělo té staré, drsné, reptavé paní, která sedí tam v koutku pečovatelského domova, je-li znovuzrozená křesťanka, bude v budoucím životě tak silné a krásné, jako všechna ostatní.

(…)

Když zestárneme, jsme unavení, ranní svěžest a síla je ta tam, ale i vedro a břímě dne. Srdce plní pokoj: denní úkoly skončily, ať udělané dobře nebo špatně, už na nich nic nezměníme, protože minulost nelze vrátit. Honba za uznáním a významem v tomto na soutěž orientovaném světě pominula, naše oči by měly odrážet ten jas v dálce, který jednou zazáří ještě jasněji – jas otevřeného nebe.

(…)

Čas plynul v takových obyčejných věcech jako vaření, nákupy, uklízení, vyplňování formulářů, placení účtů – obyčejné záležitosti v každé domácnosti, pro něž jsem stejně neměla obzvláštní nadání. Měsíce ubíhaly jako voda a moje budoucnost se na přechodnou dobu zastavila. Bojovala jsem proti tomu, aby mne přítomnost úplně nepohltila, ale duchovně jsem byla hubená a vyhladovělá.

(…)

Uplynulo půl druhého roku. Bylo mi nyní osmapadesát. „Připrav se na pět, šest roků, Rheno, možná na deset,“ laskavě mě upozorňovali návštěvníci, kteří se vyznali ve zdravotnictví. Já to však viděla jinak. Bůh si s námi nezahrává. Potrvá to tak dlouho, jak On uzná za správné.

„Kdy si myslíš, že tvůj tatínek umře?“ Tuto otázku jsem často slyšela. Od přátel, kteří se zajímali o můj nový projekt. Od mého nevlastního bratra, kterému dělalo starost zatížení jeho maminky. Od obyvatel naší vsi, kteří by rádi věděli, jak moc vlastně je tatínek nemocný. Od afrických přátel, kteří se telefonicky či písemně zajímali, jak se mi daří. Nevěděla jsem to, ale věděla jsem, že se to stane, až to Pán Bůh uzná za správné.

(…)

Otázka, kterou jsem se nejčastěji zabývala, zněla: máme takto žít dál, dokud tatínek neumře, nebo bychom se měli poohlédnout po nějakém domově, kam by tatínka přijali, než se úplně zhroutíme? Teď už vlastně ani pořádně nevěděl, kde je. Bylo na čase se poohlédnout po nějakém trvalém pobytu? Kolik domovů přijímá pacienty s demencí? Jak jsou drahé? Unesli bychom to dát ho někam jinam? Zmátlo by ho to úplně, kdyby navždy opustil ten důvěrně známý domov své rodiny?

„O Bože, můj Otče, Králi a Pane, veď mne. Řiď mne, vždyť chci s radostí činit Tvoji vůli…“

Dopisy přátel i neznámých mi dodávaly odvahy.

„Bůh tě svým časem uvolní, abys mohla konat tu svoji práci,“ psali.
„Ale kdy, Pane, kdy?“ „Proč?“ jsem se Pána nikdy neptala.
Především proto, že klást Pánu Bohu otázku „proč“ nám prostě nepřísluší.

(…)

Když jste dokončili službu u svého příbuzného, máte jedinečnou příležitost vnímat a spolucítit narůstající potřeby bezmocných a pomoc potřebných lidí. Protože jste se přiblížili velice těsně k té temnotě, která nás jednou všechny obklopí, a vrátili jste se zpět, „abyste vyprávěli ten příběh“.