Luba Šťastná

Mnohé otázky, obavy a nejistota lidí okolo nás vedly k tomu, že jsme se v minulém čísle zabývali tématem „posledních věcí člověka“. Ve chvíli, kdy jsme začali přemýšlet nad stářím, péčí o nemohoucí, umíráním a smrtí, jsme zjistili, že je to tak rozsáhlé téma, že se k němu musíme vrátit i v dalším čísle. A tak i v této Tabitě najdete mimo jiné svědectví lidí, kteří byli ochotni se sdílet se svými zkušenostmi.

Při sestavování tohoto čísla se mi vybavila jedna vzpomínka.

Naše maminka byla silně věřící žena. Když jí bylo téměř devadesát, byla již ležící a starala se o ni její dcera, manželova sestra. Jednou večer bylo mamince dost špatně, a tak usoudila, že už jistě umře. Při večerní pobožnosti spolu s dcerou přezpívaly všechny její oblíbené písně z kancionálu jako Blíž k Tobě, Bože můj, maminka se rozloučila, pomodlila a pokojně usnula, přesvědčená, že v noci umře. Když se ráno probudila, prohlásila větu, která se v naší rodině od té doby traduje: „ Ach jo, zase jsem živá, co se dá dělat, musím být trpělivá.“ Tato věta je pro nás svědectvím, že maminka věděla, že až zemře, půjde k Ježíši, kterého milovala, a bude jí dobře. Když pak odešla, navzdory smutku jsme prožívali pokoj, že odešla tam, kam se těšila. Do Boží slávy.

Nedávno jsem četla článek, ve kterém byla jedna myšlenka: „V nebi bude ten, kdo chce být s Pánem Ježíšem.“ (http://krestandnes.cz/dan-drapal-bude-nebi/). Konečně, toto tvrzení nezaujalo jen mě. Gina ve svém článku tuto větu také cituje.

Přemýšlela jsem nad ní. Není to moc jednoduché? Stačí jen chtít? Jenže ono je chtění a chtění. Cukrárny jsou plné obtloustlých lidí, od kterých slyšíte: „Já bych tak moc chtěl hubnout, ale když…“. Tak to nefunguje. Pokud něco opravdu chci, tak pro to něco udělám. Když to OPRAVDU chci. Pokud chci do nebe, udělám a budu dělat to, co mi říká Ježíš.