Misionáře si nejlépe představíme uprostřed pralesa obklopeného černými domorodci.
Nebo pro změnu v severních krajích, zahaleného v kožešinách od hlavy k patě, jak vypráví Eskymákům o Spasiteli z Izraele.
Misionáře si představíme možná jako spořádaného člena církve, který vyrostl v dobře fungující rodině, jež mu žehnala na cestu životem.
James Bennett se do žádné z těchto představ nevejde. Americký misionář žijící v malém českém městě. V jeho laskavé tváři již nenajdete stopy bývalého kriminálníka, člověka, jenž vyrostl v podmínkách, které jen těžko můžeme pochopit.
Přinášíme vám rozhovor s člověkem, který se rozhodl, jak sám říká, sloužit té jediné nejúžasnější osobě, která kdy byla, je a bude – Pánu Ježíši.
Začněme ale od začátku, jaké bylo vaše dětství?
Na rané dětství nemám moc vzpomínek. Příbuzní mi řekli, že když mi byly tři roky, tak se mí rodiče rozešli a my děti jsme byly matce odebrány. O dva roky později, když mi bylo pět, si maminka vzala život předávkováním léků. Dnes, když mám sám pětiletou dceru, si umím představit bolest a zármutek, které jsem musel zakusit jako malý chlapec, jenž přišel o maminku. V posledních letech jsem se potýkal s tím, co mi tato zkušenost způsobila. Přál bych si, abych si mohl aspoň trochu na maminku pamatovat, ale nemám na ni žádné vzpomínky. Musel jsem Boha poprosit, aby mi odpustil jakoukoliv zášť a hořkost, jež jsem vůči ní mohl v sobě mít. Jedině tak jsem mohl najít uzdravení svého srdce v této oblasti života.
Můj otec měl tři děti a já byl prostřední. Mám o dva roky staršího bratra a o dva roky mladší sestru.
Otec se znovu oženil a s mou nevlastní mámou chtěli mít další děti. Nedařilo se jí však otěhotnět, a tak si podali žádost o adopci dítěte z Koreje. Když už proces adopce běžel, nevlastní maminka otěhotněla a mně přibyly další dvě sestry zhruba ve stejnou dobu. Mé dvě sestry přišly do domova, kde se odehrávaly neustálé boje. Otec hodně pracoval a netrávil doma moc času. Když se ohlédnu zpět, řekl bych, že byl workoholik a alkoholik. Na rozdíl od některých rodičů, kteří svým dětem říkají, ať nekouří trávu, můj otec si ji sám na dvorku pěstoval.
Nevlastní matka používala verbální a fyzické násilí. Vzpomínám, jak jednou, když se rozzlobila, hodila na bratra přes stůl vidličku a ta se mu zapíchla do hrudi.
U nás doma nebyla láska. Až o mnoho let později, když jsem dal svůj život Kristu, jsem poznal, co to znamená být milován.
Vaše dětství ale také poznamenala jedna tragédie. Jak se to stalo?
Jednoho dne, když jsem přišel ze školy, jsem málem přišel o život. Bylo mi kolem dvanácti a s bratrem jsme si venku zahřívali ruce u kanystru s hořícím benzínem.
Otočil jsem se k bratrovi a řekl: „Kdybych tohle na tebe kopnul, tak by tě to zabilo.“ A on odpověděl: „Takhle?“ A kopnul ho na mě. Okamžitě jsem vzplanul, všechen ten hořlavý benzín se mi nasákl do oblečení. Byl jsem lidskou pochodní! Ještě štěstí, že mě napadlo okamžitě padnout na zem a válet se po ní. Poté jsem skočil do ledového potoka, který protékal naší osmdesátiakrovou farmou.
Když jsem z potoka vylezl, bylo na mně spálené téměř všechno oblečení. Ponožky se mi zatavily do nohou a z těla mi visela spálená kůže. Nohy a břicho jsem měl obrovsky nateklé.
Fyzická bolest, kterou jsem onoho dne cítil, byla pravděpodobně stejně intenzivní jako bolest emocionální, kterou jsem pociťoval uvnitř.
Můj bratr mě téměř upálil!
Prognóza takovýchto popálenin bývá fatální. Jak jste to vlastně přežil?
Moje nevlastní matka přišla domů asi o dvacet minut později a rychle mne dopravila do nemocnice v Coeur d´Alene v Idahu. Odtud mě poslali helikoptérou do lékařského střediska Harbor View v Seattlu ve státě Washington, což je jedno z nejlepších zařízení na popáleniny ve Spojených státech. Strávil jsem tam následující čtyři měsíce, kdy jsem podstoupil více než dvacet operací. Lékaři mě doslova zaživa stáhli z kůže, aby odstranili spálenou kůži. Dozvěděl jsem se, že se mi několikrát zastavilo srdce a že lékaři zvažovali, že mi amputují nohy!
A co bylo potom? Co na to řekli vaši rodiče?
Rodiče se až do dnešního dne nedozvěděli, co se onoho dne přihodilo. Příliš jsme se báli jim to říct.
Vymysleli jsme si příběh o tom, že něco v ohni vybouchlo a tak jsem se popálil.
Prvního dne po návratu z nemocnice mě nevlastní matka zavezla na baseballové hřiště, aby předvedla jizvy mým kamarádům. Předchozí rok jsem tam byl nadhazovačem a pomohl jsem našemu městečku vyhrávat proti větším městům. Tohle bylo jediné místo, kde mě přijímali, kde jsem byl v něčem dobrý, a teď mi nevlastní matka přes mé zoufalé protesty vyhrnula tričko a ukázala všem ty ohavné jizvy. Byla to ta nejpotupnější a nejtrapnější chvíle, jakou jsem v životě až dodnes zažil. V tu chvíli jsem nevlastní matku nenáviděl. Tak moc jsem se styděl za to, jak vypadám. Všem dětem jsem se stal terčem posměchu. Zdálo se, že si ze mě všichni ve škole dělají legraci. Oheň mi zanechal ošklivé jizvy od hrudníku až k chodidlům.
Od té doby jsem i v létě nosil jenom trika s dlouhým rukávem a kalhoty.
Dokázal jste to bratrovi odpustit?
Nikdy jsme nemluvili o tom, co se stalo, až jednoho dne o mnoho let později ke mně můj bratr přišel a řekl mi, že to chce napravit. Řekl jsem mu, aby to nechal být. Později, když jsem se dozvěděl více o Božím odpuštění, jsem si se svým bratrem sedl a řekl mu, že ho mám rád a že jsem mu úplně odpustil. Následujícího dne byl pryč dříve, než jsem se vzbudil, a od té doby jsem se ním už jen jednou letmo potkal.
Později jste začal mít problémy se zákonem. Jak k tomu došlo?
Odešel jsem od táty a začal bydlet u rodiny jednoho staršího kamaráda. Zajímal se o auta, a tak jsme začali krást auta, motory, převodovky a cokoliv jsme chtěli. Jeho rodiče neměli tušení, co podnikáme, až jednoho dne přijela k domu policie a my jsme byli zatčeni.
Byl jsem propuštěn s podmínkou, předán do pěstounské rodiny a odsouzen k víkendům ve vězení. Poté co mě přistihli kouřit trávu se sestrou z oné pěstounské rodiny, jsem byl umístěn do psychiatrické léčebny, aby byl můj problém diagnostikován.
Problém nebyl v mé mysli, ale v srdci. Byl jsem plný zloby kvůli tomu, jak vypadám. Byl jsem rozzlobený na rodiče a dopálený na svět. Když se hněv ponechá sám sobě, změní se nakonec v nenávist. Brzy jsem nenáviděl sám sebe a všechny ostatní okolo.
Po měsíci v léčebně jsem byl poslán do St. Anthony´s, v té době nejtěžšího vězení pro mladistvé ve státě Idaho. Strávil jsem tam 6 měsíců a 3 týdny a poté jsem byl propuštěn do otcovy péče a byla mi uložena přísná podmínka.
Stačila tato výstraha, abyste se již příště vyhnul potížím se zákonem?
Naopak. Když mi skončila podmínka, koupil jsem si vlastní auto a začal jsem se poflakovat po klubech a prodávat drogy, abych naplnil potřebu přijetí a touhu být milován.
Po mnoha barových rvačkách, automobilových a motocyklových nehodách a potyčkách se zákonem jsem se stal drogovým dealerem na plný úvazek a uživatelem mnoha typů drog. Netrvalo dlouho a utekl jsem před zákonem do Kalifornie, kde také žili mí prarodiče. I když jsem si našel dobrou práci na pile, pokračoval jsem ve svém destruktivním životním stylu. Začal jsem užívat tvrdé drogy, jako je pervitin (stimulační metamfetamin), abych zvýšil svou pracovní produktivitu. Fungovalo to, byl jsem povýšen na větší řezací linku s vyšším platem.Netrvalo dlouho a má drogová závislost se zhoršila natolik, že jsem o práci přišel. Načapali mě, jak v parku prodávám trávu. Místo abych se dostavil k soudu, naskočil jsem do autobusu mířícího zpátky do Idaha.
Pokračování příště
V příštím díle se dozvíte o Jamesově další cestě do vězení i o jeho vysvobození.