Petr Plaňanský
Netradiční podzimní procházky s jištěním aneb „tak trochu“ přátelství na laně
Přiznám se, že patřím k milovníkům podzimu. Nejraději pak onoho zvláštního období, kdy po posledním záchvěvu pozdního indiánského léta přírodu přelízne první mrazík. Po vedrech unavená zeleň začne před nástupem plískanic kvapně předvádět poslední pestrobarevný ohňostroj.
Pokud se vydaří počasí a je sucho, dá se za celkem příjemných teplot pocourat po hřebenech našich hor. Případně, a to je náš dnešní tip, navštívit některou z českých ferrat, které se u nás v posledních letech rozrůstají jako houby po dešti.
Co je via ferrata? Zjednodušeně řečeno jde o ocelovými lany zajištěnou a často umělými stupy vybavenou cestu náročnějším horským či skalnatým terénem. Ferratu může podle obtížnosti a za určitých podmínek zvládnout i nezkušený a méně zdatný lezec. Se zkušeným doprovodem dokonce i dítě. Na ferratách se jistíte sami pomocí ferratového setu (trháku) s karabinami, který máte připevněný k horolezeckému sedáku či celotělovému úvazku. Ochrana hlavy v podobě helmy je toho všeho samozřejmě nedílnou součástí.
Rájem ferrat jsou alpské země Rakousko a Itálie, kde máte nepřeberné množství cest jak pro začátečníky, tak i pro velmi pokročilé. Délka ferrat se pohybuje od řádově desítek metrů (někdy je to třeba jen náročnější úsek nějakého turistického výstupu na vrchol) až po kilometry.
Obtížnost ferrat se dělí na několik skupin. Držme se českého značení (platné i pro Slovensko), protože budeme začínat doma. Rakousko a Itálie mají specifické značení, které je dobré zjistit si před tím, než se na některou ze zahraničních cest vypravíte. Ta nejjednodušší cesta „A“ je víceméně „choďák“ či travers – tedy vodorovný přechod po skále. Ale nedejte se zmást, někdy je to hodně „vzdušný travers“, jako například na Pastýřské stěně v Děčíně. I u něj je potřeba se bezpečně jistit. Obtížnost „B“ už vyžaduje určitou zdatnost, protože stoupá vzhůru, někdy zahrnuje šikmé skalní „plotny“. „C“, kdy se leze často téměř kolmo vzhůru, vyžaduje zkušenost a sílu. „D“ bývá fyzicky středně až těžce náročné a zahrnuje hodně kolmé lezení, často na hranách stěn a ve skalních „komínech“. „E“ je hodně o síle, zručnosti i zkušenosti, neboť zahrnuje převisy a hroty, jde o mnohdy extrémní kratší kolmé lezení s minimem umělých stupů. „F“ patří k nejnáročnějším a jde prakticky o těžký lezecký terén v kratších úsecích. Na „E“ a „F“ se doporučuje lézt s někým zkušeným, kdo nás navíc jistí pomocí lana klasickou horolezeckou technikou.
Pojďme se nejprve mrknout na Vysočinu, kde pod přehradou Vír na malebné řece Svratce můžete vyzkoušet hned tři zajištěné cesty. K Víru se nejlépe dostanete pomocí osobního vozu. Zaparkovat se dá přímo proti Ledové stěně.
Na Ledové stěně jsou dvě ferratové cesty, pod nimiž se v infocentru zvaném Krabička dají zamluvit a vypůjčit ferratové komplety. Mimochodem, Ledová stěna je jeden z mála českých zimních ledovcových horolezeckých terénů. My však začneme Jezerní stěnou, ke které se musíme přesunout pěšky, neboť začíná pod hrází přehrady. Je ze zdejších zajištěných cest nejlehčí, v obtížnosti B-C, takže si na ni mohou troufnout méně fyzicky zdatní. Viděl jsem tu lézt i pětileté caparty s rodiči. Podle mého odhadu si na tuto stěnu mohou troufnout i zdatnější senioři, kteří netrpí závratí. Na této malebné cestě se navíc i dobře rozcvičíte a klidným tempem vystoupáte na vrchol za 15 minut. Nástup poznáte podle ocelového žebříku, který vás dovede k prvnímu jistícímu lanu a pomocným umělým stupům. Postupně pomocí jak přírodních, tak i umělých stupů obkružujete skalní blok. Na cestě jsou náročnější dva kratší úseky, které prověří vaši pružnost, ale nejde o nic, co by se nedalo snadno překonat. Cestou se vyplatí několikrát zastavit a v klidu si prohlédnout okolí přehrady. Z vrcholu je výhled na korunu přehradní hráze už opravdu luxusní. Sestup zpět je po neznačené lesní pěšině.
Přesuňme se zpět pod Ledovou stěnu. Cesta začíná u chatky Krabička a šplhá po východní stěně Vysoké věže. Jde o náročnost v obtížnosti B-C, přičemž vás při výstupu čeká atraktivní asi pět metrů dlouhý himálajský most mezi dvěma stěnami. Některé úseky jsou o poznání náročnější než cesta na předchozí stěně. Vždyť i výstup zde trvá asi 20-25 minut. Narazíte na několik úseků, kde se budete muset více natáhnout. Po dosažení vrcholu můžete sejít neznačenou cestou k jižnímu cípu Ledové stěny. Případně po téže cestě od vrcholu můžete vystoupat ještě výš pod nejtěžší ferratu na Víru – k Horní vyhlídce, z níž se vám naskytne krásný pohled na přehradní nádrž.
Cesta na Horní vyhlídku je relativně krátká, ale už se pohybuje v obtížnosti C-D, protože budete muset překonat náročnější krátkou téměř kolmou stěnu. Ta má minimum přírodních i umělých chytů a budete si možná muset vypomoci kotevními háky, v nichž je upevněno jistící lano, či lanem samotným. Zato vás na cestě čeká nádherný pětimetrový Barmský most, což není nic jiného než jedno lano, po kterém jdete a dvě lana, kterých se držíte a jste na nich jištěni karabinami. Tato cesta je kratičká, trvá snad jen deset minut, ale vyžaduje odvahu, určitou zručnost a sílu v pažích. Vrátit se můžete po neznačené cestě ke Krabičce nebo po lesní pěšině, která širokým obloukem sbíhá pod hráz a míjí nástup na nám již známou ferratu Jezerní stěna.
Ferraty u Víru jsem prošel s manželkou, později s patnáctiletým synovcem a šestnáctiletým synem. Všichni zvládali cesty bez problémů a byli nadšeni nápaditostí, s níž jsou výstupy vedeny.
Přesuňme se nyní do Českého ráje, kde hned za humny okresního města Semily narazíme na nádhernou ferratu nazvanou Vodní brána. K té se dostanete po modré turistické cestě ze Semilského nádraží asi za 40 minut nebo autem zaparkujete za místními garážemi. K ferratě je to odtud opravdu už jen co by kamenem dohodil a zbytek došel… Na stěně, která se tyčí nad řekou Jizerou proti vysuté lávce Riegrovy cesty, jsou hned tři ferraty v různých stupních obtížnosti.
Nástup na „modrou cestu“ – tedy ferratu obtížnosti A/B se dvěma těžšími úseky B+, je od obou obtížnějších cest vzdálen asi 20 metrů výše, nad sestupovou lesní cestou. Dříve tato lehká varianta sloužila i jako sestupová. Protože však docházelo ke křížení vystupujících a sestupujících, je od letošního roku určena pouze k výstupu. Jde o trošku náročnější „choďák“, který je ve dvou úsecích zpestřen náročnějším výšvihem. Trasu zvládnou i začátečníci, dokonce i děti. Těm je potřeba na výšvihu pomoci a také jim občas přecvakávat jistící karabiny, protože na některá místa nedosáhnou. Odvážlivci se mohou pustit na již zmíněný Barmský most. Sám jsem tuto cestu absolvoval před rokem se dvěma začátečníky, tehdy ovšem ještě jako sestupovou.
My se vydáme vzhůru po červené cestě ve stupni obtížnosti C+, která je dlouhá asi 110 metrů a k jejímuž zdolání budete potřebovat něco kolem 30-40 minut. Bude záležet na vaší zdatnosti a zkušenosti. Místy je terén náročnější – na třech místech překonáváte kolmější stěnu či sloup, jednou obcházíte skalní blok a dvakrát překonáváte poměrně hladké skalní plotny. To jsou skutečně jakési kritické úseky, ale jsou dobře překonatelné. Odměnou za námahu jsou výhledy do údolí Jizery. Z vrcholu se můžete přemístit přes Barmský most na druhý skalní masiv, kde je zakončena fialová, mnohem obtížnější „déčková“ cesta. Most je dlouhý asi 8 metrů a při překonávání se mírně houpe – tedy nic pro ty, kdo mívají závratě. Výstup jsem absolvoval před pár týdny, již podruhé, tentokrát jako průvodce jednoho dětského a několika dospělých ferratových začátečníků. Zvládli ji s povzbuzováním velmi dobře. Jde při ní především o odhad sil, schopností, zdravou sebedůvěru a podporu kamarádů na laně.
Nakonec se krátce zastavme u cesty fialové, která se pohybuje v obtížnosti D, s krátkou variantou E. Je dlouhá asi 200 metrů a na její výstup si vyhraďte raději až hodinu. Začíná ve stejném bodě jako cesta červená, jen zpočátku klesá těsně nad Jizeru. Nad řekou projdete po skále traverzem a v mírném závěsu (jde o pohyb značně zatěžující ruce, tedy záležitost silová). Na cestě vás čekají dva krátké lanové úseky a před koncem kolmé stoupání s převisem (v obtížnosti E), které se však dá obejít po levé straně jednodušší cestou v obtížnosti B/C. Tato cesta je určena zkušený lezcům, kteří znají své limity a dokážou si poradit s náročnějším terénem. Z vrcholu si můžete pak přejít již výše zmíněný Barmský most – tentokrát v obráceném gardu než u prvních dvou variant.
Co je důležité na ferratách dodržovat? Především bezpečnost! Skály by měly být vždy suché a nemělo by být po dešti nebo těsně před ním. Pokud se blíží bouřka, okamžitě vykliďte pole, protože ferrata je vlastně jeden velký hromosvod! Pokud jste unaveni, raději nikam nelezte.
Na cestě budete potřebovat dost světla, proto dobře odhadněte nejen nástup a dobu výstupu. Nikdy nejezděte na ferratu jako solitér. Sice můžete na skalách potkat kolegu, jenže pokud nikoho nepotkáte a něco nenadálého se vám přihodí, nemusíte se dočkat pomoci. Pravda, terén ferrat je sice většinou dobře zajištěný, ale špatný odhad či nešikovný krok se může škaredě vymstít. Buďte neustále pozorní a nikdy se zbytečně „neodcvakávejte“ z jistícího lana. Pokud jste unavení, nestyďte se na vhodném místě cvaknout navíc ještě odsedkou a odpočiňte si. Své první lezení raději absolvujte s někým, kdo má zkušenosti s ferratou a může vám poradit!
Co budete potřebovat: pohodlné oblečení, pevné boty (nebo „lezečky“), rukavice bez prstů (stačí i kvalitní cyklistické), kvalitní lezeckou přilbu, sportovní brýle (zjistíte, že přilba a brýle vás ochrání zejména od padajících drobných kamínků), horolezecký úvazek (sedák nebo komplet i s prsním úvazkem), ferratový set s tlumičem pádu (tedy trhák nejlépe s dlaňovými karabinami) a „odsedku“ – horolezeckou smyci s kvalitní karabinou. Na těžší ferraty se doporučuje ještě navíc horolezecké lano (30 metrů) na dojištění, případně několik karabin či expresek a slaňovací brzdička. Vše, spolu s pitím, čokoládou a větrovkou, se pohodlně vejde do malého batohu o velikosti do 30 litrů.
Tak vzhůru do oblak!
Tabita 3/2021