Luba Šťastná

Adventní kalendář je něco, co se u nás velmi rozšířilo. 24 okének, které po jednom otvíráme, dokáže dětem zpříjemnit čekání a nám prodlouží vánoční čas. Viděla jsem už kalendáře všeho druhu. Vymačkávací čokolády, kapsičky s drobnými hračkami, krabičky s dobrůtkami nebo i 24 okének s úkoly pro splnění.

Letos jsem ale narazila na adventní kalendář naruby. Byla to výzva: „Každý den věnujte jednu věc někomu, kdo to potřebuje.“ To se mi moc líbilo. Původní myšlenka byla darovat nějakou z věcí, kterou mám a nepotřebuji, někomu, kdo ji potřebuje. Začala jsem usilovně přemýšlet, co mám a druhý ne. Aby to bylo něco, co by mu udělalo radost, a ne věc, se kterou se bude tajně plížit do sběrného dvora. Co vlastně mám?

Jsem čerstvý důchodce a tak jsem si uvědomila, že to, co já mám, a mnozí okolo mě ne, je čas.

Nedávno jsem slyšela vtip. Maminka malých dětí najde zvoneček. Když zazvoní, objeví se skřítek a slibuje, že jí splní přání. „Chtěla bych jednorožce,“ vyhrkne maminka. „To ale musí být něco, co se dá realizovat,“ brání se skřítek. „Tak dobře,“ slyší skřítek „chtěla bych hodinu času, který bych měla jen pro sebe. Kdy bych si mohla v klidu vypít kávu, číst si knížku nebo jít sama na procházku.“ „Hm, a jakou barvu má mít ten jednorožec?“ J. Nebo spíš L.

Při tomto vtipu jsem si uvědomila, že já tu vzácnou věc, tedy čas, mám a že ho mohu nabídnout. A nejen čas, ale třeba pozornost, že mám i některé schopnosti, které druhý nemá, že mohu projevit zájem, mohu potěšit drobností…

A tak jsem kapsičky svého adventního kalendáře naruby začala plnit tím, co mohu dát.

V mém případě jsem tam ukládala čas, schopnosti, pozornost. Mohu pohlídat děti, vyloupat ořechy, upéct cukroví, pozvat na kávu, někoho navštívit, napsat dopis, mohu nabídnout, že vyžehlím či spravím prádlo, mohu jít s někým na procházku…

Možná že to čteš a říkáš si, že čas je to, co nemáš. Ale třeba ho najdeš tolik, abys někomu jen tak zatelefonoval. Obzvláště starší lidi to potěší.

Když teď přemýšlím, tak vlastně ani ty věci, co mám, nemusí zůstat stranou. Říkám si, někoho by potěšily moje křížaly nebo sušené houby. Možná i nějaká rozmnožená kytka z mého parapetu. A ta krásná mýdla, která mám jen v prádle, by mohla najít cestu do něčí koupelny.

Doufám, že moje adventní okénka nezůstanou zavřená. I kdybych je otvírala po dlouhou dobu, myslím, že to má cenu.

Vždyť máme i zaslíbení:

Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere. (Skutky apoštolské 20, 35)

Tabita 4/2021