MuDr. Darina Sedláčková
Co je deprese
Deprese je název nemoci, které se všichni obáváme. Právem, neboť deprese se stává typickým onemocněním naší doby. Je považována za závažný zdravotní problém, který postihuje chování, náladu, myšlení, pocity a také tělesné zdraví. A v závažných případech, nepoznaná a neléčená, to může být i nemoc smrtelná.
Čím dál více lidí si stěžuje, že jsou bez energie, mají o sobě nízké hodnocení, cítí se vyřízení a beznadějní. Deprese se stává ve vyspělých státech druhou nejčastější příčinou pracovní neschopnosti. Je to však fenomén, který byl znám již v biblických dobách – v žalmech jsou popisovány její symptomy velmi zřetelně. (viz Žalm 38 a 88)
Příznaky deprese narušují schopnost vykonávat i běžné činnosti a zabraňují mít radost ze života. Právě u této nemoci se setkáváme s řadou nepochopení v běžné populaci a dokonce i v křesťanské církvi.
Chci začít dobrou zprávou – je to nemoc léčitelná a vyléčitelná. Jde však o to, abychom ji co nejdříve poznali a měli správný postoj k lidem, kteří jí trpí. Já sama jsem to prožila, jak si můžete přečíst v mém osobním svědectví v letním čísle Tabity (Tabita 2/2012, článek Deprese I.)
Deprese se může objevit v každém věku, nejčastěji však v dospělém věku mezi padesáti až šedesáti lety. Ženy se s touto nemocí léčí přibližně 2x častěji než muži. Podle některých údajů deprese postihuje jednou za život až 20 % obyvatelstva.
Deprese je u mnohých nemocných nedostatečně diagnostikována. Nemocní buď nechtějí lékaře navštívit vůbec, anebo pokud se k tomu již odhodlají, mají tendenci spíše zdůrazňovat stesky na tělesné potíže než na poruchy nálady. Mají strach z nálepky psychické nemoci. Dnes je totiž v naší společnosti tolik lidí zamilováných do zdaru a úspěchu, že psychické utrpení je stále považováno za něco, o čem je nejlépe mlčet. O onemocnění rakovinou se mluví snáze než o zoufalství a naprosté zdrcenosti, které člověka při depresi pohlcují.
Deprese může potkat každého. Proto je o ní třeba otevřeně psát a mluvit.
Jak poznat depresi
Abychom mohli hovořit o depresi, depresivní příznaky by měly trvat alespoň dva týdny, a to každý den. Stav se časem nelepší, spíše zhoršuje a je vlastní vůlí pacienta neovlivnitelný. Příznaky deprese se pouhým rozhovorem nedají odstranit. To znamená, že pacientovi jeho potíže nelze jednoduše rozmluvit.
Uvedu zde deset hlavních příznaků deprese:
- Smutná nálada, vnitřní prázdnota, pacient se cítí zcela „na dně“. Ráno je vždy hůř, k večeru se stav pozvolna zlepšuje.
- Ztráta radosti, zájmu nebo potěšení při aktivitách, které jsou za normálních okolností příjemné.
- Pokles energie nebo zvýšená únavnost, celkové vysílení, ospalost během dne.
- Ztráta sebedůvěry nebo sebeúcty, pocit ztráty smyslu, pocity bezmoci, beznaděje, pesimismu.
- Bezpředmětné prožívání výčitek proti sobě samému nebo pocitů nadměrné nebo bezdůvodné viny.
- Poruchy spánku a další tělesné poruchy, jako chronické bolesti podobné revmatickým, závratě, pocit tlaku či úzkosti v krku nebo na prsou, bušení srdce, bolesti žaludku, poruchy sexuálních funkcí aj.
- Změna chuti k jídlu (snížení nebo zvýšení) s odpovídajícími změnami hmotnosti.
- Opakované myšlenky na smrt nebo sebevraždu, touha po smrti nebo i jakékoliv sebevražedné či sebepoškozující chování.
- Depresivní obsah myšlení, myšlenkové zabrzdění, neschopnost soustředit se, nerozhodnost, váhavost.
- Změna psychomotorické aktivity ve smyslu zpomalení, u bipolární deprese střídání zpomalení s nutkáním stále něco dělat.
Když onemocní depresí věřící člověk, pak netrpí jen obvyklými příznaky, ale také (především) tím, že často prožívá velmi bolestivé selhání ve svém životě víry.
U věřících se přidávají falešné myšlenky o Bohu: „Bůh je daleko, necítím jeho přítomnost jako dříve, nemám naději, povzbuzení od ostatních pro mě neplatí.“ Tito pacienti prožívají tíživý blud, ve kterém obviňují sami sebe ze selhání víry, vyčítají si svou nevíru, odsuzují sami sebe a depresi považují za hřích. Trpí přehnanými a neopodstatněnými pocity viny, nemožností soustředit se na modlitbu, pocity zavržení Bohem, dokonce strachem ze čtení Bible, kde se soustřeďují na odsuzující verše a neprávem si je přivlastňují.
Typický depresivní vzor myšlení tedy vypadá takto:
Negativní vidění sebe sama – jsem nemožný a bezcenný, selhal jsem, nejsem hoden Boží lásky.
Negativní pohled na okolí – všichni jsou lepší křesťané než já, nikdo mi nemůže pomoci, dokonce ani Bůh, nikoho neumím opravdu milovat a nikdo mě také milovat nemůže, dokonce ani Bůh.
Negativní očekávání budoucnosti – nemám naději, povzbuzující slova na mě neplatí, chtějí mě jen uklidnit, já půjdu do zatracení.
Uvědomění si faktu, že já nebo někdo z mých blízkých trpí depresí, je prvním krokem k léčení. Prvním, ale nikoliv nejlehčím. Chce to jistou dávku pokory, ale na druhé straně je to krok důležitý k vykročení na cestu z černé jámy beznaděje a smutku směrem k uzdravení.
Publikováno v Tabitě 3/2012
Pokračování –
Předchozí články: