MuDr. Darina Sedláčková

V době, kdy píšu svůj osobní příběh, jsem již z deprese úplně uzdravena a vysvobozena i od strachu z ní. Snad právě proto bych chtěla svojí zkušenost sdílet se čtenářkami Tabity, abych podrobněji popsala nemoc, která se nevyhýbá ani znovuzrozeným křesťanům, což byl i můj případ.

Již od dětství jsem chtěla být lékařkou a můj sen se opravdu splnil. Lékařskou fakultu jsem absolvovala s červeným diplomem a jako internistka a praktická lékařka jsem pracovala více než 20 let. V té době byla mojí modlou věda, věřila jsme tomu, čemu nás učili na fakultě a také tomu, že lékaři díky vědeckému pokroku budou již brzy vědět, jak „ poručit větru a dešti„.

Poprvé jsem se začala hlouběji zajímat o diagnózu deprese v roce 1987, kdy ke mně do ordinace přišla vždy milá a usměvavá paní sekretářka středního věku. Teď však byl výraz její tváře úzkostlivý, pohled zastřený, pohyby zpomalené, hlas smutný a tichý. V rozhovoru mi sdělila, že již přes dva měsíce trpí velkou  únavou, nespavostí, bolestmi hlavy a svalů, nechutenstvím, výrazně se zhubla a že je na konci svých sil. Poslala jsem pacientku na všechny možné laboratorní i fyzikální vyšetření, ale nic patologického se nenašlo –  vše bylo v normě. Její stav se neustále zhoršoval, celé dny prakticky proležela v posteli a nebyla schopna ani nejjednodušších domácích prací.  Přiznávám se, že jsem jí tehdy podezírala z hypochondrie. Nakonec, když už jsem si s ní nevěděla rady, jsem ji poslala k psychiatrovi a ona se mi vrátila s diagnózou těžké endogenní deprese s doporučením delší pracovní neschopnosti (minimálně 3 měsíce)a dlouhotrvající léčby antidepresivy. Léky opravdu zabraly, paní sekretářka se uzdravila a opět nastoupila radostná do své práce.

Asi po deseti letech od této zkušenosti jsem měla přebírat ordinaci po své předchůdkyni. Začala jsem horečně studovat celé dny i noci všechny novinky v medicíně, které za dobu, kdy jsem byla delší dobu s manželem a rodinou v cizině, byly opravdu převratné. A navíc jsem byla v kritickém věku přechodu. Již nějaký čas jsem se necítila ve své kůži. Často jsem se v noci s úzkostí probouzela starostmi, což se mi dříve nikdy nestávalo. Trpěla jsem pocitem, že musím studovat ještě intenzívněji, abych zvládla práci v ordinaci. Přestalo mi chutnat, hnusily se mi i má nejoblíbenější jídla, měla jsme pocit, že nemůžu polknout. V podstatě se mi začal hnusit i celý můj život.

Výrazně jsem hubla a postupně jsem ztrácela schopnost radovat se z běžných věcí kolem. Přestalo mě bavit vařit, což bylo zarážející, protože to bylo dosud mým koníčkem. Přestala jsem si telefonovat se známými, zvát hosty a chodit na návštěvy, účastnit se jakýchkoli kulturních a společenských akcí. I běžná komunikace pro mě byla nesmírně zatěžující. Můj drahý manžel i synové si změny mého chování začali všímat, ale já to omlouvala smutkem ze změny prostředí a klimakteriem. Mé potíže se ale nadále výrazně stupňovaly, ráno se mi nechtělo vstávat z postele, cítila jsem se jako stoletá, bolelo mě doslova celé tělo. Těšila jsem se na večer, až budu zase v posteli.  Na studium jsem se špatně koncentrovala, domácí práce mě natolik vyčerpávaly, že jsem přestala vařit i uklízet. Navenek jsem byla jako ochrnutá, naopak uvnitř ve stálém stresu.

Dokonce i čtení mé milované Bible, modlitby a návštěva bohoslužeb mi byly přítěží. V té době jsem již byla znovuzrozenou křesťankou a trápil mě pocit velké viny, odsouzení a nedostatečnosti. Venku všechno kvetlo, bylo nádherné květnové počasí a já chtěla jen pořád ležet celé dny v posteli, mít zavřené oči a být sama. Hlavou se mi začaly překotně honit negativní myšlenky, které jsem nedovedla ovládat a několikrát jsem se přistihla, že myslím na vlastní smrt. To mne vyburcovalo k tomu, že jsem nakonec řekla svému manželovi, že se bojím být doma sama.  Svěřila jsem se mu také, že mám velký strach nastoupit do zaměstnání. Velice jsem se totiž bála odpovědnosti za své pacienty a má nerozhodnost v té době dosahovala maxima i v těch nejběžnějších věcech, například co si mám ráno vzít na sebe. Stále jsem si ale nechtěla připustit, že bych potřebovala lékařskou pomoc. Že já, pyšná lékařka, se stanu sama pacientkou – a to pacientkou psychiatrickou!

Ale manžel neváhal a i přes můj nesouhlas zavolal naší známé lékařce, která pracovala na ambulantní psychiatrii. Ta přišla naštěstí k nám domů, vyslovila diagnózu deprese, předepsala prášky na spaní a antidepresiva. Ty se mi protivilo polykat, manžel na mě musel dohlížet a já každé polknutí prášku probrečela. Nejsem přeci blázen, abych musela polykat psychiatrické léky!

Můj stav se zlepšoval jen velmi postupně. Díky laskavému přístupu manžela, synů i přátel jsem se přestala bránit pomoci a odsuzovat se za svoji nemoc a křehkost. Přiznala jsem si, že potřebuji pomoc a že mě má Bůh rád i v mé slabosti a nedokonalosti. Začala jsem mít občas světlejší chvilky, kdy jsem si uvědomovala, že pocity viny jsou klamné. Asi po 6 týdnech po nasazení antideprersiv   jsem měla chvíle, kdy jsem se cítila normálně, ale střídaly se stále s pocity bezdůvodné úzkosti a nepokoje.

Tehdy jsem si poprvé přiznala, že jsem opravdu nemocná, že mám depresi a že to nechci odmítat a popírat. A také, že se za to nechci stydět. Začala jsem být za ty prášky vděčná, nebojovala jsem s nimi a občas i měla naději, že je to vše jenom přechodné a že zase bude dobře. Taky jsem si začala uvědomovat důležitost pomoci nejenom mé rodiny, ale i lékařů.

Během těchto zlých tří měsíců jsem se rovněž setkala s nepochopením některých lidí v církvi.  Později jsem si ve své poradenské službě ověřila, že to není nikterak neobvyklé. Že v mnoha společenstvích svým nemocným stav zhoršují, místo aby jim pomohli se uzdravit. A proto jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla svůj příběh popsat, je, abych přispěla ke změně přístupu k duševním nemocem v některých církvích.

Prostřednictvím této nepříjemné nemoci jsem se naučila mnoha úžasným věcem a věřím, že jsem se stala soucitnější a laskavější a také méně kritickou. Pojmout depresi jako šanci k vnitřní proměně v našich živostech je mým přáním pro všechny, kteří touto chorobou procházejí.

Poblikováno v Tabitě 2/2012

Pokračování 

 Deprese II. – Co je deprese a jak ji poznat
Deprese  III. – Co mohou pro pacienta s depresí udělat jeho blízcí
Deprese IV  –  Nemoc je léčitelná, a to v každém věku