Společně sdílíme a veřejně prosazujeme přijetí vědomí, že umírání je důležitá součást života.

Cesta domů je nezisková organizace, která se zaměřuje na dvě základní oblasti: poskytování služeb nevyléčitelně nemocným a umírajícím lidem a jejich blízkým, kteří se o ně starají, a na práci na společenských a legislativních změnách, které by umožnily rozšíření kvalitní péče o umírající a pomohly zlepšit postoj ke smrti a umírání v celé ČR.

Cesta domů poskytuje nevyléčitelně nemocným lidem specializovanou paliativní péči. Poskytuje také podporu rodině a umožňuje, aby člověk v posledních dnech a týdnech života mohl dožít důstojně, mít čas na své nejbližší, na rozloučení a mohl být doma, v prostředí, které má rád. Nabízíme odborné služby lékaře a zdravotní sestry, sociální pracovnice a psychoterapeuty. Zdravotnický tým je dostupný 24 hodin denně 7 dní v týdnu.

Kromě domácího hospice poskytuje Cesta domů odborné poradenství a odlehčovací služby v domácnostech, půjčuje pomůcky, nabízí služby specializované knihovny, vydává publikace, provozuje dobročinné obchody a kavárnu, nabízí svépomocné setkání pozůstalých v klubu Podvečer a celou řadu vzdělávacích a osvětových akcí.

V roce 2016 jsme pomohli 220 rodinám s péčí o jejich blízké, kteří si přáli zemřít doma. Pokračovali jsme také v rozvoji pediatrické paliativní péče a starali jsme se o dětské pacienty v jejich domácím prostředí. Rozšířili jsme pracovní dobu poradny, která je nyní otevřená klientům pro osobní setkání nebo telefonické hovory každý všední den od 9 do 17 hodin. Pracovníci poradny vedli celkem 2 511 hovorů, řada dotazů byla zodpovězena také v internetové poradně. Asistenti odlehčovacích služeb pomáhali 55 klientům, u kterých strávili za celý rok 6 640 hodin. Služeb půjčovny pomůcek využilo 462 klientů, kteří si zapůjčili celkem 713 pomůcek.

Podařilo se také kompletně přepracovat domovské webové stránky www.cestadomu.cz, což nás postavilo před úkol podívat se na fungování Cesty domů v její komplexnosti, promyslet vztahy mezi jednotlivými službami a ujasnit si terminologii.

Rozpočet Cesty domů je poskládán z darů od individuálních i firemních dárců, z příspěvků od nadačních fondů a nadací, z dotací ze státního rozpočtu, ze zisků z vlastní činnosti a benefičních akcí. Bližší informace o financování organizace jsou obsaženy ve výročních zprávách uveřejněných na našich webových stránkách.

Jak funguje domácí hospic aneb Co se dá stihnout za patnáct dní?

Patnáct dní života má před sebou většina našich pacientů ve chvíli, kdy je Cesta domů přijímá do péče. Často to jsou lidé, kteří se o své diagnóze dozvěděli teprve před pár měsíci a mnozí z nich ani prognózu neznají, protože jim ji v nemocnici neřekli. Většina z nich má akutní a neřešené fyzické symptomy – těžko kontrolované bolesti, zvracení, delirantní stavy; k tomu se může přidávat existenciální bolest z loučení s životním partnerem, s dětmi, s životní perspektivou vůbec. Mnozí z našich pacientů za sebou nechávají malé děti v předškolním nebo školním věku, jiní po sobě naopak nechávají rodiče, pro které je nesmírně bolestivé smířit se s faktem, že život jejich dítěte končí dříve než ten jejich.

 

Statisticky řečeno, ve chvíli, kdy se mobilní tým paliativní péče objevuje poprvé v domácnosti nově přijatého pacienta, má právě patnáct dní na to, aby tohle všechno změnil. Nastavil léčbu fyzických projevů nemoci a zajistil nepřetržitou dostupnost pomoci v případech, kdy se stav akutně zhorší; pomohl psychicky, dodal naději, stal se oporou vyčerpané rodině. Jinými slovy, máme patnáct dní na to, abychom jednomu člověku pomohli svět změnit v místo, které se dá snesitelným a důstojným způsobem opustit.

Změnit svět – za patnáct dní? U mnoha z našich pacientů se to podařilo a víme, že se z jejich posledních patnácti dní stalo období, které představovalo určitou životní hodnotu i pro jejich okolí.

www.umirani.cz, www.mojesmrt.cz

Příběh jednoho z klientů neziskové organizace Cesta domů

Jak mi umřela žena

Je to dnes přes půl roku, co mi odešla moje žena. Bylo to v době, kdy jsme po několika bouřlivých letech našli nové bydlení, s přestěhováním jsem změnil i práci a v posledním roce nám bylo spolu dobře tak, jako nikdy před tím. Nehádali jsme se, ustala většina našich problémů, měli jsme tak akorát peněz a náš syn krásně rostl – příští rok měl jít do první třídy.

Klidný podzim s procházkami a společným mlčením se během pár dnů změnil v něco, co nikdo z nás nedokázal pochopit. Silné bolesti hlavy mou ženu přivedly k lékaři a během prvního dne bylo jasno – metastázy v mozku. Následovala řada dalších vyšetření a lokalizace primárního nádoru nastartovala skluzavku čekáren, ozařoven, ordinací a chemostacionářů, nocí, které proležela v horečkách po chemoterapii, nevolností. 

Pracuji jako zdravotní sestra v intenzivní péči řadu let, ale zkušenost prožitku na vlastní kůži je něco… prostě jiný svět.

Nikdy jsme doma o nemoci nemluvili, žena  si to nepřála a já se nevyptával. Jen jsem dělal, co bylo třeba. Plně jsem převzal péči o děti – čas, který jsem dříve proseděl v hospodě či na motorkách – starost o manželku a domácnost. Díky tomu vím, co všechno celý život musela dělat (a já vůl jí roky vyčítal, že nemá chuť do žádných koníčků). 

Tak nějak bylo mezi námi jasno, že do nemocnice nechce. I v závěru života, kdy jsem ji na prohlídky k lékařům nosil z auta v náručí – parkování na Žlutém Kopci je nemožné – jsme jakoukoliv zmínku o hospitalizaci rázně zamítli. 

Před očima se mi ztrácela a chřadla, ale pořád jsme mohli být spolu, kdykoliv jsme se mohli vzít za ruku, pohladit a dodat si navzájem odvahu. Žádné návštěvní hodiny ani domácí řády tak mezi námi nestály. Byli jsme pořád spolu.

Lékaři byli buď vstřícní, anebo se nechtěli hádat, nevím, každopádně jsme poslední chvíle doma zvládli sami. Pozval jsem ještě sestru a neteř mé ženy, dvě osoby, o kterých jsem věděl, že má moc ráda. Zemřela po dvou bezesných nocích v našem náručí.

Celé to trvalo sedm měsíců, poslední chvíle deset dní.

Moc mi chybí, chybí i našemu synovi, ale ten to zvládá nějak líp. Není den, abych na ni nemyslel, zdá se mi o ní, pořád ji vidím v různých osobách ve městě…

Jen díky tomu, že mám dítě, mám i co dělat.

V každém případě, pokud se rozhodnete dopřát svému blízkému člověku možnost zemřít doma a máte  trochu představu o tom, co vás čeká po praktické stránce, neváhejte ani vteřinu.

Není umění sehnat drahou léčbu a „nejlepší” doktory, tím však smrt nezaženete, jen ji schováte do nemocnice.

Žena se mi nikdy nevrátí a ani jsem nijak neulevil svému srdci či svědomí tím, že jsem se o ni staral, ale vím, že když mě potřebovala, byl jsem s ní. 

Alespoň jednou.

Tento dopis byl převzat z http://www.umirani.cz/clanky/jak-mi-umrela-zena