Jiří Beránek
Když jsem v listopadu 1989 uvěřil, že není jiné cesty k Bohu než skrze Ježíše Krista, byl jsem šťastný, že jsem konečně našel smysl života. To mi bylo 33 let. Zrovna tolik jako Ježíšovi, když ho ukřižovali. Ježíš se na kříži ptal: „ Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ (Marek 15,34). Žádný anděl nepřispěchal s odpovědí, ale Ježíš dokázal statečně snášet bolest tohoto tajemství společně s trýzní tělesnou a ukončil pozemský život vítězným zvoláním: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“ (Lukáš 23,46).
Píši tyto řádky se slzami v očích, protože jsem před půl rokem přišel o svého mladšího syna. Bylo mu 25 let, když tragicky zahynul na dovolené na Kanárských ostrovech. Myslím, že neexistuje nic horšího, než když otec pohřbívá své dítě a já si kladl otázku: „Proč? Proč jsi to Bože dopustil?“ Do dnešního dne jsem na tuto otázku odpověď nedostal, ale uvědomil jsem si, že mohu žít dostatečně dobrý život i s nezodpovězenými otázkami a zachovat si naprostou důvěru.
Evropa už dávno není křesťanský světadíl. Většina lidí žije, jako by Boha nebylo, a běžnou námitkou ateistů bývá: „Jak to může nebo mohl Bůh dopustit?“
Jenže, co s tím má Bůh dělat, když my sami si děláme, co chceme, nechceme nést důsledky svého špatného jednání a snažíme se vinu svalit na někoho jiného? Ano, spoustu problémů jsme si nadrobili sami, ale odmítáme si to přiznat.
Například jistému faráři se jednou svěřila jedna mladá žena, že se jí rozpadlo manželství. Nakonec z ní vypadlo: „A teď tu jsem sama se dvěma dětmi. Ten lump mě nechal! Jak to může Bůh dopustit?“ A víte, jak na to ten moudrý muž zareagoval? „Počkejte, vzal si ho za muže Bůh nebo vy?“ „Ano, ale já jsem přece nevěděla, co je zač!“ Modlila jste se předtím: „Pane, ukaž mi tvoji cestu. Pane, dej mi správného manžela! Modlila jste se tak někdy?“ „Ne.“ A ten farář jí řekl: „Tak sama běžíte bez Boha do neštěstí a nakonec se ještě ptáte, jak to může Bůh dopustit?“
V Bibli je jedna věta, které se nikdo z nás nevyhne: „Jen poznej a viz, že je zlé a trpké, když opouštíš Hospodina, svého Boha, a není v tobě bázeň přede mnou.“ (Jeremjáš 2,19)
Milý čtenáři, skutečně si myslíš, že Bůh je ten, kdo má sedět na lavici obžalovaných, a že ty máš právo sedět na židli soudce?
V Genesis 22,2 Bůh řekl Abrahamovi: „Nuže, vezmi svého syna, svého jediného, jehož miluješ, Izáka, a jdi do země Mórija. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, o níž ti povím.“ Ten příběh určitě znáte.
Bůh ušetřil Izáka a nahradil ho beranem jako obětí. A Hospodin řekl Abrahamovi: „Teď jsem poznal, že jsi bohabojný a že jsi mi neodepřel svého syna … protože jsi učinil tuto věc … proto tě jistě požehnám … tvé símě zdědí bránu svých nepřátel. Ve tvém semeni si budou žehnat všechny národy země, protože jsi mne uposlechl” (Genesis 22,12; 16–18). Bůh řekl vlastně Abrahamovi toto: „Vím, že mně nikdy nic neodepřeš, dokonce ani svého vzácného syna. A protože jsi to prokázal, Abrahame, tak ti požehnám.“
Lidé se možná nikdy nedozvědí o našich zkouškách víry. Můžete trpět osamoceni, aniž by bylo zřejmé svědectví o vaší poslušnosti. Ve skutečnosti si třeba mnozí myslí, že jste svým utrpením souzeni. „Proč tento člověk tím vším prochází? Nevidím, že by k tomu byl nějaký důvod. Lámu si hlavu nad tím, kde ve svém životě pochybil.“
Přesto všechno můžeme vědět, že Bůh, který nás vede do našich zkoušek víry, ví, co tato zkouška znamená, protože každou naši bolest sám cítil. A Hospodin nás ujišťuje: „Vše to bude končit požehnáním…“
Jiří Beránek