Jiřina Olivová
Po odchodu do důchodu, osamostatnění dětí a smrti rodičů jsme se rozhodli, že opustíme náš velký byt ve městě, opustíme svých čtrnáct oken na mytí a odejdeme z města do něčeho malého, do podnájmu, kde se nemusíme o nic starat. Povedlo se. Po deseti letech manžel zemřel a já čekala na svůj čas. Ale! Do mého bytu začal pronikat zápach z kanalizace, a to tak silný, že mi majitel dal výpověď s tím, že byt je zdravotně závadný a musí se rozkopat. Měla jsem půl roku na hledání, ale na vesnici nic a ve městě draho. Posledního listopadu jsme si sedli s dětmi a probírali nejrůznější inzeráty a najednou naskočil nový inzerát: volejte kdykoliv. Byla neděle, 14 hod. – pán řekl, že se sejdeme, až se obleče… To jsme nevěděli, že se obléká 50 km od Kutné Hory. Sešli jsme se. V domě výtah, v předsíni vestavěné skříň po celé délce, (nebudu muset stěhovat nábytek!). Ten byt už jsem v tu chvíli milovala. Ale prohlídka pokračovala do pokoje a u něj kuchyňský kout – červený! A já červenou tak miluji! Tak jsem řekla, že to stačí, už mě nezajímala ani komora a jiný pokoj. No, v pondělí jsem balila do krabic, jeli jsme pro klíče a krabice s námi, v úterý mi „někdo“ (nestačila jsem to sledovat) navozil další, ve středu zbytek, naposledy jsem se vyspala ve starém bytě a ve čtvrtek už jsem tu v novém. Pak jsem teprve začala počítat, kolik mám důchodu a kolik zaplatím, a vyšlo mi, že mi zbude 1000 Kč. Nějaké úspory mám, ale také mám ještě pár zubů a občas doplácím léky. Jenže Pán i tohle ví a mě opravdu nic nechybí. Ještě bych se ráda připojila ke slovu „Pouštěj svůj chléb po vodě…“ A toto se mi stalo: Ve schránce na dopisy byla obálka s mým jménem a v ní peníze. Rozplakalo mě to. Pak jsem si vzpomněla, že i já jednou dala obálku jedné samoživitelce. Co dodat? Bůh nás má rád. I mě, i tebe, i tebe …