Renata Bondarová
Pluh – to je nejen zvláštní slovo, ale také velmi zvláštní nástroj.
Kus kvalitního opracovaného železa, který kombinací rotace a pohybu vpřed mění realitu. Realitu, v níž nebo po níž chodíme.
Fascinoval mne už na škole – vlastně tu fascinaci způsobil učitelův nadšený výklad a zřejmá jednoduchost a efektivita pluhu.
Šla jsem zahalená rojem myšlenek a uviděla jsem ho zas.
Chvěl se tiše ve vzduchu, obrovský a lehký. Viděla jsem, jak se dal do práce. Zakrojil se bez námahy do půdy a převracel lež do pravdy.
Lidé si natolik zvykli chodit ve lži, že už jim to ani nepřišlo divné. Vybudovali si v ní pěšiny, silnice, ale i systém dálnic, po nichž se bezstarostně proháněli. Usmívali se, jako by život byl v pořádku. Žili ve svých domovech, chodili do práce, zdravili známé a vlastně vše vypadalo tak, jak má být. Kromě toho zvláštního odstínu vzduchu. Lehounký, šedozelený opar klamu kalil takřka neviditelně prostor.
Ruachadlo.
To je nebeský nástroj k nápravě. Poradí si se změnou povrchu půdy, klimatu i srdce.
Je vedený Božím Duchem. Nikdy mu nedojde zdroj energie, nikdy se neporouchá, nic ho nezastaví ani nezaskočí.
Kudy projede, tam přijde změna. Změna, která obnoví život. Spustí se životodárný nebeský déšť a semínka lásky k pravdě v kypré půdě začnou klíčit. Vzejdou a vydají hojnou úrodu pravdy a pravdivosti. Vzduch se rozjasní a obživí, dobytek radostí na pastvě zabučí a lidé si promnou oči, zhluboka vydýchnou, a vřele se na sebe usmějí.
Těším se.
V nebi jsou tak úžasné věci!
Těším se. Už to cítím. I tady. Na zemi.
Tab. 1/2026