Syndrom vyhoření

Samuele Kalety se ptala Luba Šťastná

Samuel Kaleta (*1961), manžel, táta, děda. Křesťanský písničkář, muzikant, živnostník. Působil také jako pastor a misijní pracovník mezi dětmi a Romy.

Když se řekne syndrom vyhoření, mnozí lidé si pod tímto pojmem neumí nic konkrétního představit. Jiní o zlehčují, spojují s lenost, slabos nebo nedostatkem víry. I v křesťanském prostředí může vyhoření vyvolávat rozpaky a otázky: Jak je možné, že člověk, který slouží Bohu, se „sesype“?
Právě proto vznikl tento rozhovor. Nechce dávat jednoduché odpovědi ani rychlá řešení, ale nabídnout osobní svědectví, otevřenost a možnost lépe porozumět tomu, co se za syndromem
vyhoření skutečně skrývá – a jak v takové situaci obstát lidsky i před
Bohem.

· Když se řekne syndrom vyhoření, mnozí lidé si pod tímto pojmem neumí nic představit. Jak se toto onemocnění projevovalo konkrétně u tebe?

Klasika: chronická únava, podrážděnost, pocit vyčerpání, úzkost, ztráta motivace a chuti k různým činnostem, problémy s koncentrací atp.

· Jaké byly první příznaky a signály, že něco není v pořádku?

Nevím. Já jsem si to začal uvědomovat až ve chvíli, kdy ty příznaky už dávno nebyly „první“. Nejvíc asi pocit vyčerpání, ztráta chuti dělat cokoliv. Rozhodující moment byl, když jsem si uvědomil, že nejsem schopen vnímat, co mi druhý říká. Povídal jsem si s kamarádem, koukal jsem na něj, jak mluví, a najednou mi došlo, že ho nevnímám. Tak jsem se silou vůle nutil ho sledovat a vnímat, ale nešlo to. Tenhle „rozhovor“ byl poslední kapkou, takže jsem se krátce po něm rozhodl, že to musím řešit, a to hned a pokud možno radikálně.
To ale už bylo v době, kdy jsem si celkově uvědomoval, že je něco špatně a že se nejspíš projevuje syndrom vyhoření. Měl jsem výhodu, že jsem o něm už něco trochu věděl díky zkušenosti mého staršího bratra a z knížky Už nemohu dál od kazatele CB Daniela Heczka.

Dneska už se o syndromu vyhoření mluví hodně, je zařazen do klasifikace nemocí. Ale tohle se odehrávalo někdy kolem roku 2006, tedy zhruba před dvaceti lety. Těch informací bylo pomálu a většinově převládal přístup „dej si tejden pauzu a bude to dobrý“.

Ta nemoc je zákeřná mj. v tom, že nastupuje velmi zvolna. Alespoň u mě to tak bylo. Trvalo to několik let, než to dospělo do bodu, kdy jsem si ji začal uvědomovat.

· Říkáš, že ses rozhodl řešit svůj stav radikálně. Co konkrétně to znamenalo?

Já jsem v té době dělal pastora malého sboru a zároveň podnikal jako OSVČ. K tomu jsem měl nějaké další drobnější aktivity.

Takže první věc, co jsem udělal, byla, že jsem přesunul vedení sboru na svého kamaráda a spolupracovníka. Původně jsem myslel, že to bude jen na pár měsíců, než se vzpamatuju. Bylo z toho asi patnáct let 🙂 a už jsem se k vedení sboru nevrátil.

Druhou věcí bylo přerušení živnosti a registrace na úřadu práce. Tam jsem poctivě řekl, že práci mám, ale potřebuju si odpočinout. Pracovnice byla velmi vstřícná a chápavá a skutečně mě zaevidovala. Tím mi odpadly starosti především ohledně odvodů, daní a pojištění.

Co jen trochu šlo, to jsem ze svých aktivit opustil. Několik měsíců jsem ani nechodil do církve – větší množství lidí pohromadě mě zkrátka vyčerpávalo.

Začal jsem hodně chodit do přírody. A tam jsem si to všechno vyříkával s Bohem. Cítil jsem se jím podvedený: léta mu sloužím a on mě nechá takhle dopadnout! Dost jsem mu vyčítal, hádal se s ním. Ale nakonec měl poslední slovo On 🙂. Pokračovalo to tím, že jsem si vyřešil nějaké věci z minulosti, které mi tak zlehounka a citlivě ukazoval. Hodně se mi ulevilo, život zase začal dávat smysl.

Ono to pak mělo ještě pokračování, protože se ukázalo, že vyhoření spustilo sezónní deprese. A zase to trvalo několik let, ale i z nich mě Pán Bůh vyvedl. To je ale už jiný příběh.

Ten by mě také zajímal, k tomu bychom se ještě mohli vrátit. Ale jak dlouho vlastně trvalo, než jsi se zase „srovnal“?

Trvalo to několik let a další roky pak řešení té deprese. Ačkoliv ono se to tak nějak prolínalo, změny byly postupné. Ale asi po půl roce už to bylo lepší, byť zdaleka ne dobré. A pak několik let, kdy se to pozvolna zlepšovalo, takže jsem se mohl k některým úkolům běžného života vracet. Pamatuju si, že jsem čas od času dělal takovou vnitřní „inventuru“ svého stavu a vždycky jsem si říkal: „Fajn, zase je to o něco lepší než před rokem!“ Ale šlo to pomalu a některá omezení mám doposud, byť to není nic dramatického. Jak se zpívá v té písničce: „Jsem samej šrám a rána, však boj nevzdávám…“ 🙂

· Myslíš, že znáš příčinu svého onemocnění? Pokud ano, co bys dnes dělal jinak, abys této nemoci předešel?

Těch příčin byla hromada, jak už to u této nemoci bývá, a pro mě je docela těžké je vyjmenovat. Ono se toho asi musí sejít víc, aby se ta nemoc rozeběhla. Záleží na temperamentu, vzorcích chování, na způsobu přemýšlení, okolnostech, lidech kolem a já nevím, na čem ještě.

Pro sebe jsem si definoval pár věcí, které si musím hlídat, aby se to neopakovalo. Předně více důvěřovat Bohu, předávat mu starosti a těžkosti a netahat se s nimi. A pak další, jako např. vyhýbat se nezdravému stresu. To je u mě hodně spojeno s tím, abych se vyhýbal (pokud neřekne Ježíš jinak) i tzv. „toxickým lidem“. Pak např. vybírat si práce a činnosti a nedělat všechno jen proto, že je to důležité, nebo třeba i lákavé, nebo že to někdo ode mě očekává. Nechat si čas na odpočinek a nicnedělání. Bez výčitek si dát odpoledního šlofíka. Nedělat práci za druhé. Vyhýbat se hlučnému prostředí. Pokud je něco, co mi vrtá hlavou a zatěžuje mě, tak si o tom co nejdřív popovídat s manželkou a modlit se za to. Brát vážně signály typu „do toho se mi nechce“ a „už mě to nějak přestává bavit“. Mít dostatek fyzických aktivit. Vyhnout se vypjatým situacím, a to nejen těm reálným (to někdy nejde), ale i při čtení knih, sledování filmů apod.

Ale kdybych to měl úplně zjednodušit a říct krátce a stručně, tak žít z Božích sil. To je ten verš „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. A je v tom zahrnuto i to, čemu někdy říkáme „vedení Duchem“. Ne v nějaké křeči a snaze a neustálé sebekontrole, ale v prosté důvěře. Spočinout v Bohu.

A bude toho asi víc. Předpokládám, že některé věci už mě nenapadají, protože je mám zautomatizované.

· Jsou lidé, kteří za syndromem vyhoření vidí maskovanou lenost nebo nedostatek pevné vůle.

Aby někdo mohl vyhořet, tak musí hořet. A to hodně a dlouho. Lenoši nehoří.

A pevná vůle… Pokud se ti podaří zdárně dokončit své vyhoření, tak je to známka toho, že jsi silnou vůli používala. Musíš se překonávat. Nutit do výkonu. Ze začátku ne, ale jak se nemoc rozvíjí, tak čím dál tím víc, protože se ti čím dál tím více nechce. Organizmus se brání dalším výkonům a nárokům. Ale máš přece silnou vůli, tak to překonáš! A pak to udělá „plum!“ a přetažená guma praskne, plamínek zhasne, protože nemá z čeho hořet.

· Setkal ses ve svém okolí s nepochopením? Co ti nejvíc vadilo či ubližovalo?

S postupem nemoci mi začínalo vadit všechno. Nebo skoro všechno, byl jsem hodně podrážděný.

S nějakou přímou negativní reakcí svého okolí jsem se nesetkal, nebo si to nepamatuju. Se snahou mi pomoct ano, ale ta byla někdy spíše na obtíž. Zkrátka neulevíš člověku od deprese tím, že s ním budeš zkoušet dělat legraci. Ale oceňuji to a vážím si těch, kteří se mi pomoct snažili. Nejlepší byli takoví, kteří to nijak moc neřešili, jen vzali na vědomí a respektovali můj stav.

Bylo to pro mě temné období, ale je třeba říct, že to nebylo snadné ani pro mé blízké; pro rodinu a blízké přátele. Jak už jsem zmínil, byl jsem často podrážděný, bez nálady, bez elánu. S takovým člověkem není snadné být.

Jinak si myslím, že pro některé lidi, zvláště ze sboru, to bylo zarážející a nesrozumitelné. Jak je možné, že se Boží služebník takhle sesype? Vždyť žije s Bohem, vede ostatní… Nevím, zda to po letech hodnotím správně, ale řekl bych, že mnohým to paradoxně pomohlo. A to v tom smyslu, že se více upnuli k Bohu a méně přestali spoléhat na lidi, na vedoucí v církvi. Ale nevím to jistě, nijak jsem se, ani později, na to nevyptával.

· Co ti naopak pomohlo? Co jsi potřeboval od lidí kolem sebe?

Aby mi všichni dali pokoj! 🙂 A většinou mi ho dali, díky jim za to.

· Děkujeme, že o svém onemocnění dokážeš otevřeně mluvit. Mnoha lidem to může pomoct. Máš na závěr nějakou radu – jednak pro lidi ohrožené vyhořením, jednak pro lidi z jejich okolí?

Netroufám si dávat rady. Snad jen nepodcenit příznaky, pokud se u někoho objeví. Čím dříve se to začne řešit, tím dříve a s lepším výsledkem se zpravidla končí.

Dneska se o syndromu vyhoření dají najít kvalitní informace včetně rad a doporučení jak pro nemocného, tak i pro jeho blízké. Raději se řídit radami odborníků než mými. Ačkoliv nějaké závěry asi jdou udělat i z mého vyprávění.

A ještě si dovolím vrátit se na závěr k té reakci okolí. Já jsem nebyl moc ve stavu to vnímat, takže mi možná ledacos uniklo. Ale jedno „svědectví“ z nejbližšího okolí mám a níže přikládám. Náš syn, kterému v té době bylo nějakých třináct let, o tom později (asi ve svých patnácti letech) napsal povídku. On v té době vůbec rád psal povídky a příběhy, takže se chopil i tohoto tématu. Myslím, že i jeho příběh ledacos napoví.

Syndrom vyhoření

Juda Kaleta, červenec 2008

„Výborné kázání!“ říká mi pan Richards po skončení mše. Děkuji, děkuji, odpovídám mu zdvořile a doufám a modlím se, že to nepotěšilo jen jeho duši. Pan Richards, ano to je ten obchodník s krámkem ve městě. Chodí pravidelně, ale jak to má s Bohem doopravdy? Nevím, nikdy jsem s ním nepromluvil více než pár slov. Ale proč já bych se o to staral, i jeho vidí Pán.

Ještě prohodím pár slov s odcházejícími lidmi, než se kostel vyprázdní, pak zamknu a vydám se na faru. Dnes jsou k nám na oběd pozvaní manželé Evansovi, mladý pár, do města se přistěhovali nedávno. I oni mají své chyby, ale jsou na dobré cestě. Chvála Pánu! Vůbec díky mu za tuto mladou krev. Je to lepší než staré zamindrákované baby, Bože odpusť, co nemají nic jiného na práci, než si sdělovat klepy a drby na kohokoli a o čemkoli, nic jim není svaté. Ale když přijdou v neděli do kostela, to jsou pak samé „haleluja“ a „chvála Pánu“ a podobně, ale sotva z kostela odejdou, hned znovu hřeší. Vždyť v Bibli je psáno: „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.“ Ony si ale neuvědomují, že hřeší! Co s tím můžu dělat, vždyť to nemá smysl, kázal už jsem na to mnohokrát, ale zrno padlo do trní.

Oběd s Evansovými byl příjemný. Mají velké plány, Bůh jim žehnej, a přeji jim, ať se jim vydaří. Hlavně ať nezatrpknou jako slečna Hardeyová, když jsme se s Ester do Littlebrughu přistěhovali, byla nám velkou oporou a pomáhala ve sboru, kde se dalo. Pak ale na ni dolehlo utrpení, nejdřív jí zemřel muž, pak syn spáchal sebevraždu. Smutné, ale kdo prožil na světě plně šťastný život? I u ní to mohlo přebolet, vždyť Bůh je věrný a nedopustí, abychom byli podrobeni zkoušce, kterou bychom nemohli vydržet. Všichni jsme s ní soucítili, ale ona zatrpkla a teď nikomu nic dobrého nepřeje, komu může, tak uškodí.

To mě dnes ale to kázání nějak zmohlo, celé odpoledne jsem proležel, na zahradě spousta práce, ale já se dnes necítil nějak dobře. Ani spát poslední dobou nemůžu. Každý večer mi dlouho trvá, než usnu, jak by člověk mohl usnout s plnou hlavou starostí o druhé. Celý následující týden byl příšerný. V úterý jsem hovořil s panem Bruckem, starší pán, příjemný gentleman, a posezení s ním je vždy příjemné. Povídali jsme si dlouho, celé odpoledne. Když odcházel, ještě se mě zeptal, zda platí to, že se k němu přijdu v pátek podívat. Co to povídá, to jsem mu slíbil? Vždyť si to nepamatuji, tak starý zase nejsem a sklerózu nemám.

„Měl by sis dojít k lékaři, Johne. Poslední dobou jsi nějaký unavený a roztěkaný. Ať se na tebe raději podívá,“ poradí mi, než odejde. Ne, k lékaři se mi nechce. Vždyť se cítím zdráv. Pravda je, že poslední dobou bývám unavený a spát, jak už jsem řekl, také nemůžu, ale to přece není žádná nemoc. Překonám se a zajdu k doktorovi, vždyť za to nic nedám a alespoň si budu moci být jist, že mi nic není.

„Tak co vás trápí, pane?“

„Vlastně nic, ale spíše všechno.“Povím mu, jak mi poslední dobou je, že to nejspíš nic není a že rychle zase můžu jít. Prý ano, od něho ano, ale měl bych si zajít na psychiatrii. Bože, proč? To přece nemůžu. Znám místní lidi, hned by se rozkřiklo, že pastor je blázen, a já bych to tu mohl zabalit. Vždyť to přece nemůžeš chtít, Bože? Nikam nepůjdu, připravím si kázání, přes týden si trochu víc odpočinu a všechno bude jako dřív.

O čem bych mohl kázat… Prosím, ukaž mi na něco, Pane. Sedím s Biblí hodinu, sedím druhou, usínám. Manželka mě probudí. Jestli bych neměl nechat v neděli kázat raději Petera. Asi ano, to je dobrý nápad, raději mu hned zavolám.

„Jistě, můžu si na neděli připravit kázání… Ano, nebude to problém, vždyť je teprve pátek, času mám dost… A Johne, slyšel jsem, že jsi byl u doktora, co řekl? Zajdi si za ním, Johne. Budeme se za tebe modlit.“

Tak co mi zbývá, když i Peter, starší sboru, mi doporučil za psychiatrem zajít. Přece nezáleží na tom, co si o mně budou potom lidé myslet.

***

„Slyšela jste to?“ nakloní se jedna paní k druhé, „pastor byl v pondělí za psychiatrem! Nevím jak vy, ale nechci, aby nás tu vyučoval věcem Páně nějaký, nedej Bože, blázen.“

„To je hrozné, celou dobu si člověk myslí, jak má ten muž věci srovnané, a ono potom tohle. Prý teď odjel na dlouhou dovolenou. Zatím sbor převezme Peter.“

 Tab. 1/2026