Petr Plaňanský

Letošní poslední společný výšlap nás zavede na samotné hřebeny Obřích hor, jak se dříve Krkonoším říkalo. Výpravy uskutečníme vlastně hned dvě. Navštívíme jak západní, tak i východní hřebenové partie a vystoupáme na nejvyšší západní i nejvyšší východní vrchol. Sněhové pláně tentokrát nebudeme zdolávat na běžkách, nýbrž na sněžnicích.

Půjdeme podle map a GPS navigace v mobilním telefonu, němých značek hor a také tyčového značení na hřebenech, nikoli podle turistických značek, neb ty jsou pravděpodobně i na stromech zaváté. Je proto dobré si cestu nastudovat předem v klidu doma – třeba na https://mapy.cz/, kde se dá nastudovat i tvar „němých“ značek Krkonoš.

Ostatně tímto způsobem připravuji všechny své výpravy a přemýšlím i o zrychlených variantách návratu v případě nepřízně počasí či nenadálé situace. Pokud alespoň tušíte, jaká cesta vás přibližně čeká, můžete v terénu mnohem lépe improvizovat, když se náhle změní okolnosti.

První výpravu začneme v Harrachově, který dnes v sobě zahrnuje jak starou zlatokopeckou osadu Rýžoviště, tak i osadu kolem sklářské hutě Nový svět.

Pozvolný noční výstup zimním Mumlavským dolem (modrá značka) má mnohem tajemnější atmosféru než putování v ostatních ročních obdobích a za světla. Velký Mumlavský vodopád, který budeme ještě za hluboké tmy míjet, vytušíme spíše jen podle zvuku pod námi, pokud nebude zrovna zamrzlý. Cesta nás bezpečně zavede ke Krakonošově snídani, kde odbočíme na cestu stoupající doleva (žlutá značka), po níž se dostaneme k Vosecké boudě. Z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že cesta ke zmíněné boudě po zamrzlém sněhu je bezproblémová. Jediné, co je třeba respektovat, jsou vyjeté běžkařské koleje, které svou chůzí neničíme (na cestě je dost místa jak pro běžkaře, tak i pro chodce). Z Harrachova na Voseckou se dá pěšky doputovat běžným tempem přibližně za tři hodiny, na běžkách je to zvládnutelné za poloviční čas.

Nicméně na další stoupání, kdy budeme mnohdy procházet navátým sněhem, je lepší nasadit sněžnice. Od Vosecké pokračujeme z rozcestí u boudy severním směrem k hranicím po cestě, kterou lemuje tyčové značení (žlutá značka). Na hranici zatočíme doleva (červená značka) západním směrem a po pár minutách dorazíme na Sviňské kameny (polsky Trzy Świnki) ve výšce 1310 m n. m. Pokud z Harrachova vyrazíme opravdu včas, zastihne nás svítání někde nad Voseckou boudou či až na kamenech. Odměnou za brzké vstávání bude nádherný pohled směrem k jihovýchodu, kde se nám otevře výhled na zasněženou Lysou horu, Zadní Plech a Plešivec, či k jihozápadu, kde se z inverzních mraků na obzoru vyloupne Ještěd, případně vrcholky Jizerských hor.

První bod našeho obratu na hřebenech – Sviňské kameny – patří mezi malebné Krkonošské tory, což jsou nad okolním terénem vyčnívající vypreparované žulové skalní útvary či osamělé skály. Jejich mohutnost vynikne možná nejvíce v zimě, kdy jsou namrzlé či obalené navátým zmrzlým sněhem. Stojí za to se zde chvíli pozdržet a pokochat se kruhovým rozhledem jak na českou, tak i na polskou stranu. Směrem východním uvidíme část naší cesty – Tvarožník, další z o něco níže ležících krkonošských torů, dále Violík (polsky Labsky Szczyt), jehož vrchol tvoří kamenný val, a na obzoru vidíme i Wawel – budovu nad Sněžnými jámami, kam nás zavedou naše další kroky (po červené značce).

U Wawelu, ke kterému přes Tvarožník a Violík doputujeme, se krátce zastavme. Kolem roku 1837, v počátcích turistiky v Krkonoších, zde stála budka s občerstvením a útulkem pro dvě osoby. V roce 1858 zde byl vybudován hotel (pro jednadvacet osob) a restaurace (pro padesát strávníků), mezi roky 1869-97 zde vyrostl luxusní několikapatrový hotel, který za druhé světové války sloužil příslušníkům Luftwaffe jako rekreační zařízení. V roce 1950 byl proměněn na ubytovnu polských turistů a později se z hotelu stala stanice zajišťující televizní signál. V současné době slouží jako stanice pro přenos signálu mobilního a je zde i meteostanice. Zmíněné místo k pobytu dnes zřejmě využívá i polská armáda, která své speciální jednotky cvičí ve slaňování Sněžných jam.

Do Sněžných jam stojí za to nahlédnout i v zimě. Jsou to podobné karové útvary jako Velká a malá jáma na Kotli či Úpské jámy na hoře Studniční. Na okrajích Sněžných jam jsou patrné mohutné sněhové převisy. Při své zvědavosti nezapomínejme na opatrnost, neboť přílišná zvědavost stála život už nejednoho turistu či fotografa, kteří se zřítili na dno kotle Sněžných jam. Je proto dobré respektovat varovné cedule a natažené bezpečnostní řetězy.

Od Sněžných jam můžeme pohodlně vystoupat na Vysoké kolo (1509 m n. m.), čtvrtou nejvyšší horu Krkonoš, a to až k mohyle císaře Viléma I. Mohyla je pro nás v tuto chvíli dalším bodem obratu.

Za mých dětských let bylo možné vystoupat na Vysoké kolo kdykoli, stejně jako na Kotel. Dnes se na Vysoké kolo může pouze v zimě (respektive, je-li hora pod sněhem), a to kvůli ochraně vzácných rostlinných druhů, zatímco na Kotel je výstup zapovězen zcela.

Od torza mohyly Viléma I., přeje-li nám počasí, se nám opět nabídne kruhový rozhled. Nejkrásnější pohled je patrně východním směrem, kdy na nás – zpoza Malého Šišáku, Stříbrného hřbetu a Čertova návrší – vyhlédnou tři nejvyšší krkonošské vrcholy v pořadí, jak jsou z našeho pohledu „seřazeny“: Sněžka, Studniční a Luční hora.

Od mohyly sestoupíme zpět na Sněžné jámy. Odtud máme na výběr dvě varianty cesty, vrátit se přes Violík na rozcestí zvané Česká budka, odtud otočit k jihu na Labskou louku (po žluté značce). Pramen Labe budeme mít vlevo od sebe a v zimě nejspíš pod dvou až třímetrovou vrstvou sněhu. Na následujícím rozcestí odbočit směrem doprava (západním směrem na zelenou značku a spolehlivé tyčové značení) a přejít Navorskou loukou k Vosecké boudě, kde je možné se zastavit na krátké občerstvení. Na místě Vosecké boudy stával už kolem roku 1710 seník, později zde byla vystavěna Františkánská chata, pak přestavěna na turistickou boudu, která ač ještě několikrát přestavována a upravována, slouží dodnes. A jako jedna z mála krkonošských bud nikdy nevyhořela. Odtud již známou cestou seběhneme dolů a přes Krakonošovu snídani a Mumlavu se vrátíme zpět do Harrachova. Tato varianta měří přibližně 26 kilometrů a výškově překonáme nahoru i dolů něco kolem 950 metrů.

Druhou variantou návratu je sestoupit od Sněžných jam k Labské boudě (po žluté značce), kde je možné se občerstvit v bufetu či restauraci, vystoupat na Louku Čtyř Pánů (po modré značce) a po Harrachově cestě sejít na Krakonošovu snídani, kde se opět napojíme na Mumlavský důl. I tato varianta měří přibližně 26 kilometrů a časově nám také zabere něco mezi 8-9 hodinami (podle povětrnostních podmínek a momentální kondice). Na tuto variantu vsaďte, pokud zdejší terén už znáte. Cesta z louky U Čtyř pánů se ke Krakonošově snídani několikrát zavlní, a není-li prošlapaná, je snadné z ní sejít.

Na závěr cesty nezapomeneme navštívit Mumlavský vodopád. Je-li velká námraza, je potřeba dát pozor na případné uklouznutí. Vyráchat se v ledové vodě nebo se ošklivě potlouci je zbytečné, a to i pouhý kilometr před koncem naší cesty.

Za zmínku nám ještě stojí Mumlavská bouda nad samotným vodopádem, kterou zde původně nechal vystavět hrabě Harrach a po jejím požáru roku 1909 znovu vystavěl místní hoteliér F. Erlebach.

Na druhý zimní hřebenový trek vyrážíme opět v noci, tentokrát na východní straně Krkonoš – z parkoviště na Pomezních boudách. Po cestě (červená značka), která se do svahu zakusuje prakticky proti pivovaru Trautenberg, doputujeme přes Lesní hřeben a Soví sedlo až k turistické chatě Jelenka. Svítání v lesích na cestě je nádherným zážitkem. Pod botami či sněžnicemi křupe přemrzlý sníh. Zhasnete-li čelovou lampu a zakloníte-li hlavu, uvidíte mezi bílými stromy nejprve temnou oblohu posetou hvězdami. S přibývajícími minutami pruh nebe nad hlavou pozvolna přejde z černých přes temně modré do fialových a později narůžovělých tónů, které budou střídavě přebarvovat sněhové nábaly sehnutých větví jehličnanů. Rozbřesky jsou tu skutečně pohádkové. V případě, že sněží a obloha není vidět, na chvilku zastavte. Budete možná překvapeni tím, že i sněžení vydává krásné šumivé zvuky.

Při odpočinku u Sovího sedla za zmínku určitě stojí to, že zde byla před létem roku 2018 polským turistou – na polské straně zmíněného sedla, někde hluboko ve spodní části Soví doliny – spatřena medvědice s třemi medvíďaty. Pokud zde zůstanou, znamenalo by to návrat medvěda do Krkonoš po více jak 220 letech!

U Jelenky máme na vybranou dvě varianty – pokračovat (po červené a modré) přes Svorovou horu, což nedoporučuji bez stoupacích želez – maček, ani v případě, že terén neznáte opravdu dobře. Při strmém výstupu, pokud je zledovatělý, hrozí uklouznutí a ošklivý skluz. Druhou, tou bezpečnější variantou, je cesta (po zelené značce) k Traverzu.

Po krátké době zcela opustíme závětří lesa a vydáme se do otevřeného terénu. Traverzem buď dojdeme pod Obří hřeben, na který můžeme vystoupat po cestě vyznačené tyčemi, a odtud po východním úbočí Sněžky (červená a modrá) dojít až na samotný vrchol. Anebo pokračujeme až na rozcestí mezi Sněžkou a Růžovou horou a odtud (po žluté) opět vystoupáme na Sněžku. Pro výstup je lepší varianta z Obřího hřebene, pro sestup je bezpečnější varianta přes rozcestí nad Růžovou horou.

Po stejné cestě se navrátíme zpět na Pomezky – tedy opět přes Jelenku, kde je možno zastavit se na teplou polévku a čaj. Pokud neparkujete na Pomezních boudách, je možno ze Sněžky sjet lanovkou (která ne vždy v zimě jezdí) do Pece nebo seběhnout přes Růžohorky a Portášky do Velké Úpy.

Cesta ve variantě Pomezní Boudy – Jelenka – Traverz – Obří hřeben – Sněžka – rozcestí nad Růžovou horou – Traverz – Jelenka – Pomezní Boudy měří přibližně 17 km, překonává asi 600 výškových metrů nahoru a dolů a zabere nám něco mezi 7-8 hodinami.

Jen doplňuji, že tuto cestu jsem absolvoval v mrazech, které se v bezvětří pohybovaly okolo -19 °C. Na otevřeném Traverzu a na Obřím hřebenu, kdy se do mě opíraly nárazy větru, byla teplota pocitově někde kolem -25 °C. Je dobré být připraven i na takové extrémy. Traverz pro mě byl tenkrát neschůdný dokonce i na sněžnicích, neboť sníh pokrývala vyfoukaná ledová krusta a hroty neudržely příčný skluz. Nicméně pohledy z Traverzu přes Lví údolí do Lvího dolu k jihovýchodu, či na Obří hřeben a Sněžku směrem k severozápadu byly skutečně uchvacující.

Několik praktických postřehů závěrem. V batohu mějte v zimě i papírovou mapu a buzolu, přestože používáte GPS ve svém mobilním telefonu (v zimě se vám velice rychle vybijí baterie!). Orientace podle tyčí je velmi spolehlivá. Pokud vás zastihne mlha nebo vánice a nedohlédnete k další tyči, není ostudou se vrátit ve svých šlépějích zpět (a to dříve, než je zavane sníh). Nepřeceňujte své síly – vichr a mráz jsou velice vysilující. Nezapomeňte dostatečně pít – je to sice zvláštní, ale v zimě se lidé nezřídka pohybují na hranici dehydratace (pod několika vrstvami oblečení se více potíme a mráz a vítr nás „vysušuje“).

Na tvrdém sněhu je pohyb v kvalitní obuvi vcelku bezpečný, na sněhové krusty či výstupy strmým zledovatělým terénem je potřeba použít stoupací železa (mačky). Sněžnice je vhodné použít na otevřených pláních s navátým či čerstvým sněhem. Rozdíl poznáte v okamžiku, kdy potkáte na cestě chodce. Zatímco vy budete mít na sněžnicích prošlap kolem pěti centimetrů, chodec bez sněžnic nezřídka zapadne až po kolena.

Sám používám francouzské sněžnice značky TSL z tvrzeného plastu s rychloupínacími pásy. Jsou opatřeny šesti krátkými spodními bodci proti podélnému i příčnému prokluzu. Dále mají výklopný klínek pod patou, který usnadňuje stoupání do příkrých svahů. Tento typ sněžnic umožňuje jednoduše uvolnit patu ze zadního úchytu vázání, takže se na nich při běhu či rychlé chůzi pohybujete podobně jako na běžkách. Součástí sněžnice je i trojitý ostrý přední hrot, který se naklání spolu s upevňovací podložkou boty a slouží k zasekávání do tvrdého sněhu při příkrém výstupu (takové „kočičí drápky“). Sněžnice jsou většinou naddimenzovány na vyšší hmotnost, nicméně vybírejte je s ohledem na to, že vaše oblečení, výstroj a případně batoh vám přidají k vlastní váze dobrých 10-15 kilo navíc. Ke sněžnicím je vhodné použít nastavitelné trekové hole se sněhovými talířky nebo alespoň běžecké hůlky.