Rozhovor s Karon Cecy, překlad Milena Krumphanzlová

Karon Cecy (USA), manželka známého kazatele a spisovatele Jamese Cecyho.
Vede dětskou službu ve sboru Campus Bible Church ve Fresně v Kalifornii a zároveň se věnuje i službě ženám. Jako misionářka spolupracuje s JARON Ministeries, slouží jako důvěrnice, mentorka a poradkyně manželek pastorů a duchovních vedoucích nejenom ve Spojených státech, ale po celém světě. S manželem Jamesem jsou spolu již pětačtyřicet let, vychovali tři vlastní děti a 23 dětí měli v pěstounské péči. V současnosti svůj volný čas tráví se svými čtrnácti vnoučaty – deseti vlastními a čtyřmi od dětí, které měli v pěstounské péči.

Na setkání Nové nadechnutí budeš hovořit o zvládání emocí, zejména hněvu.

  • Jak jste hněv zvládali ve vaší rodině, když vás děti opravdu rozzlobily?
  • A naopak, jaké jsou vaše zkušenosti s dětským hněvem? Jak pomoci dítěti, které s ním bojuje?

Začala bych citací z knihy mého manžela (James M. Cecy, Hněv – červ v mém jablku).

 

„Náš Stvořitel nedělá nic bez svého dokonalého záměru. Proč nám dal takové emoce, jako jsou strach, láska, osamělost, žárlivost, hněv a spousta dalších? Řečeno velmi jednoduše, dal nám je proto, aby v nás vzbudil sílu jednat. Anglické slovo emotion pochází z latinského emotio, což znamená (po)hnutí mysli. A právě to s námi emoce dělají. Motivují nás. Podněcují nás!

Například Bohem daný pocit osamělosti v nás probouzí energii nalézat naplnění v blízkém vztahu k Bohu, k manželovi nebo manželce, i k ostatním. Byl stvořen též k tomu, aby vymýtil naši hříšnou sebelítost a sebeuspokojení.

Obecně oprávněnost či nepatřičnost emoce závisí na dvou věcech: na objektu emoce a na tom, jak je vyjádřena. Zatímco Bůh stvořil hněv, aby v nás vyvolal sílu učinit přiměřené a žádoucí změny, zneužili jsme ho k omlouvání naší kritiky a zraňování druhých, sebe samých a někdy dokonce i k urážení samotného Boha. (Jakub 1,20)“

 

Už se těším, jak na konferenci budu vyučovat o Božím záměru s našimi emocemi, zejména hněvem a osamělostí.

Pokud jde o naše děti v pěstounské péči – ano, přišly do našeho domova plné hněvu, strachu atd.

Vzpomínám si na osmiletou dívenku, která byla hrozivě zneužívaná. Když k nám poprvé přišla, museli jsme ji zabalit a hodiny kolébat, aby se uklidnila. Byla tak vyděšená. Jakmile si zvykla, že je v bezpečí, její hněv začal vycházet na povrch. Jednoho dne ráno u stolu dojídala snídani a strašně se na mě rozzlobila, když jsem jí řekla, aby si pospíšila a nepřišla pozdě do školy. Bez jakéhokoli varování se vymrštila a stoupla si doprostřed stolu. Potom si záměrně strčila prst do krku a pozvracela celý stůl. To byl takový projev hněvu, se kterým jsem se ještě nesetkala! Jak jsem se s tím vyrovnala? Mojí první reakcí byl šok. Pak jsem se samozřejmě pořádně naštvala. Zaječela jsem na ni, ať okamžitě sleze ze stolu. Zastavila jsem se, abych sebrala odvahu. Víte, jak důležité je „dát si pauzu“, když máte vztek?! Bible říká, že jedním z ovoce Ducha je sebeovládání. Pro mě to znamenalo okamžik zastavení, kdy jsem se začala modlit za sílu a moudrost. Po chvíli jsem jí přikázala, aby slezla a sedla si na židli. Když mě pozorovala, jak to uklízím, začala jsem s ní mluvit. Nejprve jsem řekla: „Víš, že ať uděláš cokoli, budu tě mít pořád ráda?“ Ale spíš jsem se ptala: „Proč se na mě zlobíš? Naštvalo tě ještě něco jiného? Myslíš, že je fér, že teď musím uklízet ten nepořádek? Chceš mi pomoct?“ Pomohla mi. „Cítila ses lépe, když ses schválně pozvracela?“ Opatrně jsem pomocí otázek zjišťovala, o co jde. Pokoušela jsem se dostat se k jádru problému. Nebyl v tom, že si vyvolala zvracení. Kořenem všeho byla zloba v jejím srdci. Tahle událost byla jednou z mnoha dalších rozhovorů s touto vzácnou dívkou. Odpovědi nepřicházely přes noc. Upřímně, věděla jsem, odkud se bere všechen ten hněv, protože jsem znala prostředí, odkud přišla. Projevovala jsem jí bezpodmínečnou lásku a trpělivost a ona se vypořádávala se smutkem, zlostí a strachem. Potřebovala bezpečný domov, kde se setká s láskou – trvalou a bezpodmínečnou. Jednoho dne tato zraněná dívka přijala do svého srdce Ježíše. Věděla jsem, že Bůh se stane jejím nejlepším lékařem. Zůstala u nás ještě několik měsíců, než získala trvalý domov. Věřím, že u nás začala jednat se svým hněvem, který vyvolalo její trauma z prožitého zneužívání. Bůh jí i nadále bude pomáhat s uzdravením.

Všichni máme fyzické, citové i duchovní potřeby. Tato holčička měla velkou potřebu bezpečí a lásky, ale ze všeho nejvíc potřebovala Ježíše. Její potřeby nebyly v jejím původním domově naplněny. Vlastně přesně naopak. Zažila pouze nenávist, zanedbávání a zneužívání.

Máme svoje představy, jak by naše potřeby měly být naplňovány. Dítě potřebuje každý den jídlo, milující dotek, zázemí i opravdovou lásku. Tato moje dcera nedostala v původní rodině ani jedno.

Pokud očekávání nejsou naplněna, promění se ve zranění. Fyzická, citová a duševní očekávání nebyla v případě této dívky naplněna. Co si měla počít se všemi těmi zraněními?

Je rozdíl mezi pěstounskou rodinou a křesťanskou pěstounskou rodinou. Taková rodina může nabídnout biblické odpovědi, jak zhojit rány, smutek i ztrátu. Boží slovo dává odpovědi a Bůh čeká s otevřenou náručí, aby uzdravoval, obnovoval a miloval.

Jak jednám se svým hněvem? Při setkání na Novém nadechnutí vám ukážu velmi užitečný nástroj k odhalení kořenů hněvu. Pomohl nejenom mně samotné, ale pomohl mi i pomáhat druhým.

Do té doby mám pro vás několik rad:

  1. Nebojte se přijmout radu.
  2. Staňte se ženou modlitby.
  3. Když se rozčílíte, „dejte si pauzu“.
  4. Ptejte se a pátrejte tak po kořenech hněvu.
  5. Staňte se ženou, která pravidelně čte Boží slovo.
  6. Přijeďte na setkání Nové nadechnutí!