Jana Frantíková
Máme naplánovaný výlet na kolech. Fakt se mně nechce. Mám rozečtenou knihu, děti remcají, manžel plánuje trasu a stále trochu přidává. Jsou prázdniny. Proč si někdy nedupnu a neřeknu: „Jeďte beze mne … mám tu ještě nějakou práci (tj. dočíst tu knihu třetiřadé kvality)“. Vím proč. V tu chvíli se začne vymezovat smečka puberťáků se slovy: „Máma taky nemusí“, a pokud se manžel naštve a nikam nepojedeme, čtení stejně odpadne a ještě budu honit děti od mobilů (to, co by tam konzumovaly ony, je nejméně pětiřadé kvality).
Tak tedy jedeme všichni. Courám se pozadu trochu ze zaťatými zuby a přemýšlím o životě. Co Bůh vlastně myslel tím, když řekl: „Ženy, podřizujte se svým mužům.“
Po pár kilometrech jsem je dojela. Všichni stojí na polní cestě a dívají se do pole. Tam bojuje o život mladý daněk. Paroží má zapletené do nějaké sítě, která je pevně obtočená kolem stromu. Sám se z toho nedostane. Jdeme blíž a daněk se vzchopil k akci. Točí se dokola, hlavu u země, ale kopýtky vyhazuje do vzduchu velmi rozhodně a udatně. K situaci se postavil každý podle své povahy. Syn točí daňka na video a posílá kamarádům přes Facebook s nápisem typu: „Tohle bude naše večeře.“ Dcera poplakává, nechce se dívat na tu bezmocnost zvířete, a manžel vyhrnuje rukávy, že daňka osvobodí. Daněk se vzchopil k dalšímu agresivnímu výpadu proti nám. Nepodaří se nám ho vysvobodit a nechceme se dívat na to, jak umírá. Nezbývá, než se vydat na další cestu.
Když jsem dorazila k poli já, přinesla jsem další nápad (mám dvanáct dětí a díky tomu jsem v nestandardních situacích dost kreativní). „Milé děti, využijte svých mobilů a najděte na internetu číslo na polesí.“ V hájovně to nikdo nebere. Mobil je asi pouze služební. Už není pracovní doba. Tak jo. V tom případě zavoláme na 112. Manžel vytočí číslo a naprosto přesně popíše, na které polní cestě se právě nacházíme. Obdivuji ho. Vyjeli jsme z lesa a já pomalu ani nevím, ve kterém jsme okresu. Spojovatelka posílá na místo policii ČR a policajt si cestou zavolal hajného. Manžel tedy svěřil daňka profesionálům a chystal se dohnat ztracený čas na kole. To ovšem neprošlo. Na kole jsme najezdili stovky kilometrů, ale daňka jsme vysvobozovat ještě neviděli. Je pravda, že hajný i policajt koukali na daňka zpočátku stejně rozpačitě jako my. Pak si navlékli neprůstřelné vesty (ochrana proti kopýtkům) a společně i s manželem se na zvíře vrhli, povalili ho k zemi a vymotali ze sítě. (Děti jsem donutila sledovat divadlo sice z blízkosti, ale musely si vylézt na strom). Daněk zmizel v lese. Adrenalinový zážitek to byl pro všechny včetně profíků. S dětmi jsme o tom ještě dlouho mluvily. „Když se dostanete do situace, že někdo potřebuje pomoc a vás to přesahuje, zavolejte 112.“ Najednou jsem věděla, že moje poslušnost manželovi zachránila daňkovi život. Měla jsem radost, že jsem byla ve správný čas na správném místě. Tuhle lekci moje děti nezapomenou. A možná v budoucnu mohou zachránit pohotovým zásahem život či zdraví i někomu dalšímu.