Petr Plaňanský

 Stará moudrost říká: Příklady táhnou a jeden skutek vydá za tisíce slov. Je tedy jistě pravda, že na náš život mají často vliv lidé, kteří nás bezprostředně obklopují. Případně ti, s nimiž se dokážeme ztotožnit jako se svými vzory. Formují nás. A to ať už v tom dobrém, či špatném. Někdy naši hrdinové – tu známí, jindy bezejmenní – rozhodnou svými postoji a skutky o naší budoucnosti a možná i o našich vlastních rozhodnutích, aniž bychom to dopředu jen tušili.

 V aktuálním příběhu se dostáváme k patrně nejstaršímu starověkému záznamu o genocidě Izraelců. Jde o vyhlášení jednoho velmi drakonického protipopulačního nařízení. Farao se cítí být ohrožen ve své moci národem, který na území Egypta přivandroval z ciziny a velmi se rozmnožil. Vládci tedy nestačí porobit tento lid nucenými pracemi, nýbrž je odhodlán učinit mnohem ráznější opatření, která do společnosti navrátí rovnováhu. Rozuměj: jeho vlastní převahu. Nás dnes už jen málo překvapí, že jsme ve své podstatě zůstali stejní. Pouze jsme za ta staletí zdokonalili techniky vzájemného zabíjení a pro klid vlastního svědomí dehumanizovali naše oběti.

 Pojďme raději nahlédnout na začátek příběhu, jak je zaznamenán v knize Exodus 1,15-16:

Egyptský král poručil hebrejským porodním bábám, z nichž jedna se jmenovala Šifra a druhá Púa: „Když budete pomáhat Hebrejkám při porodu a při slehnutí zjistíte, že to je syn, usmrťte jej; bude-li to dcera, ať si je naživu.“ 

…………..

Pokračování v časopise nebo v připravované knize.