Petr Plaňanský
Každým rokem se těším na okamžik, kdy naše nejvyšší hory přikryje první sníh. Poslední roky to v končícím podzimu bývá spíše nesmělý jemný poprašek. Ale i ten dokáže obdivuhodným způsobem zdramatizovat a rozsvítit pochmurnou podzimní náladu. Pamatuji roky, kdy slušně nasněžilo už v říjnu. Poctivé chumelenice přicházejí obvykle na přelomu listopadu a prosince, poslední roky spíše později. Teprve dostatek sněhu umožní vyrazit vyznavačům „úzkých prkének“ na horské pláně a hřebeny.
Přiznám se, že mě těší, když se mi poštěstí být jedním z prvních, kteří v čerstvém prachovém sněhu na běžkách „krakonošují“ (rozuměj: vyjíždějí první stopu v panenském sněhu).
Potěší mě však i dny, kdy se horami prohánějí sněhové vichřice. To je pak lepší sedět na nějaké chalupě v teple s dobrým výhledem a nad teplým čajem či grogem se radovat, jak je mi fajn a venku nádherně „hnusně“.
Dnes bych vás rád pozval na okruh, který nám připomene lyžařské závody roku 1913, které se staly osudovými pro dva milovníky Krkonoš, přátele Bohumila Hanče a Václava Vrbatu. Pokud se podíváte do historických záznamů, nebo alespoň shlédnete film pro pamětníky „Synové hor“, zjistíte, že naše cesta bude částečně kopírovat tehdejší závodní okruh.
Naším východiskem bude opět horní parkoviště na Horních Mísečkách (cena 100 Kč na den je pro nás vcelku přijatelná). Odtud – v dobrých botách a s běžkami zatím přes rameno – vystoupáme kolem Jilemnické boudy po nám již známé žluté cestě. Směřujeme na bývalé Jestřábí boudy (výstup nám bude trvat něco kolem hodinky a půl). Tam, kde končí cesta krytá lesem, nás čeká tyčové značení, které nás dnes bude doprovázet po celou cestu.
Přezout se do běžkařského a nasadit běžky můžeme podle množství a kvality sněhu buď u pomníčku Vrabce a Machka, nebo až u bývalých Jestřábích bud. Odtud zamíříme nejprve k Mohyle Hanče a Vrbaty – zde stojí za to být v čase „zlaté hodinky“, což je doba v rozpětí 40-60 minut po východu slunce. Pokud je dobrý rozhled, tak je skutečně „magický“, a to díky slunci, které je nízko nad obzorem, a krajina směrem ke slunci je zalita zlatavým světlem, zatímco vzdálenější obloha přechází přes odstíny modré až po fialovou. Pokud bychom pozorovali z tohoto místa východ slunce (v listopadu či prosinci), bude z našeho pohledu vycházet patrně někde nad Černou horou. Bude-li nám přát počasí, pak z tohoto místa přehlédneme celý západní a také část východního hřebenu.
Od Mohyly pokračujeme po tyčovém značení kolem menší Hančovy mohyly na Labskou boudu. Pozor, pojedeme z kopečka a pohybujeme se po hraně Labského dolu – sice v bezpečné vzdálenosti, nicméně opatrnosti není nikdy nazbyt (cesta na Labskou boudu nám bude trvat asi půl hodinky). Pohled na zasněžený Labský důl je nezapomenutelným zážitkem. Ujišťuji vás, že pokud budete ochotni sundat běžky a opatrně sejít k vyhlídce nad Pančavským vodopádem, pak pohled na zamrzlý vodopád za tu námahu skutečně stojí.
Pod Labskou boudou (pokud je brzké dopoledne, bude v restauraci patrně ještě zavřeno, ale možná už bude otevřený bufet) opatrně přejdeme přes Labe a hlídáme si levou odbočku směrem ke Sněžným jamám. Pokud bychom se „netrefili“ a odbočili doprava, zamíříme mimo naši plánovanou trasu k Martinově jámě a stejnojmenné boudě.
Výstup ke Sněžným jamám nám bude trvat přibližně padesát minut. U Sněžných jam se vyplatí sundat běžky a jít se pokochat úchvatnou podívanou zasněžených jam, samozřejmě pouze tam, kam nám dovolí zábradlí a s maximální obezřetností.
Od Sněžných jam se otočíme k západu a budeme opatrně sjíždět přes Violík k „České budce“. Cesta je většinou dobře sjízdná, projetá rolbou (na ní se ze Szrenice dopravují zaměstnanci meteorologické stanice na Sněžných jamách) a netrvá nám déle než 30 minut. Zde, na hraničním rozcestí, se můžeme rozhodnout pro dvě varianty naší další cesty. Ti, kdo se necítí na delší výlet, mohou otočit do vnitrozemí k jihu a podél tyčového značení po deseti minutách dojet na Labskou louku nad pramen Labe. Ten neuvidíte, protože bude pravděpodobně skryt pod sněhovou pokrývkou někde pod vámi.
Zde se můžeme rozhodnout, zda si odskočíme na teplou polévku na Labskou boudu. Sjezd k ní je východním směrem po tyčích vzdálený kolem 750 metrů. Pokud se tak rozhodneme, stejnou cestou se pak dostaneme nazpět na naši cestu a můžeme pokračovat přes Louku čtyř pánů k rozcestí pod Růženčinou zahrádkou. Od Labské louky se prostřídá sjezd se stoupáním a cesta nám bude trvat asi půl hodiny. Za zastávku nám určitě stojí rozcestí na Louce čtyř pánů, protože odtud je nádherný pohled na východní Krkonoše – přehlédneme je už od západního Vysokého Kola přes středové partie hřebenů: Mužské a Dívčí Kameny, až po Stříbrný hřbet, Luční horu (za dobrého počasí zahlédneme i pyramidu Sněžky) a pod Luční horou Kozí hřbety. Labský důl nám tentokrát zůstane skryt za blízkým horizontem.
Od rozcestí pod Růženčinou zahrádkou vystoupáme na Harrachovy kameny – poskytnou nám pohled na zasněžené jámy Kotle – a pokračujeme zpět k Mohyle a pod ní ukryté Vrbatově boudě. Cesta by nám neměla trvat déle než čtyřicet minut. Z Vrbatovy boudy, kde si můžeme dát polévku a čaj či grog, pokud jsme to nestihli na Labské, využijeme silnice na Horní Mísečky, která je v zimě pouze prohrnuta a umožňuje nádherný sjezd (někomu trvá dvacet minut, jiný si ho užije klidně i hodinku). Dávat pozor musíme pouze na ostatní lyžaře, někdy i rolbu či sněžný skútr a především na vlastní kolena (místy budete patrně dost plužit kvůli snížení rychlosti).
Celá cesta měří asi 18 kilometrů (bez odbočky na Labskou boudu od pramene Labe, která by cestu prodloužila o další jeden a půl kilometru), měla by trvat něco málo přes 5 hodin (nepočítáme-li přestávky na občerstvení či fotografování krajiny) a překonáme převýšení 775 metrů směrem nahoru i dolů.
Krátce se vraťme ještě na hranici k České budce, u níž chci nabídnout ještě prodlouženou variantu našeho okruhu. Pokud je počasí příznivé a je dobře viditelná a projetá cesta přes Tabulovou pláň, můžeme z Violíku vyrazit k západu až na Tvarožník. Dáváme si však pozor, protože se pohybujeme na svahu, který nás může snadno „stáhnout“ na polskou stranu. Z Tvarožníku můžeme zamířit na Voseckou boudu (byla jedním z obratových bodů již zmíněného lyžařského závodu roku 1913) a pak pohodlně projet zpátky k prameni Labe. Odtud pokračujeme stejně jako v první variantě našeho putování. Tato odbočka by nám neměla trvat déle než hodinku a čtvrt a prodlouží naši cestu o 4,5 kilometru. Zato nás však odmění víceméně neustálým postupným sjezdem.
Na zimní výpravu do batohu doporučuji: nabitý mobilní telefon, termosku s teplým nápojem, náhradní rukavice, čepici i podkolenky, jednu teplou vrstvu navíc a dostatek energeticky vydatných potravin, včetně tub s hroznovým cukrem. Hory nepodceňujte – dokážou být velice tvrdé a umí během několika minut proměnit krásný slunečný den v neprostupnou bílou stěnu – ostatně to na sobě poznali i výše zmínění obyvatelé a znalci hor Hanč a Vrbata. Zažil jsem to i já, jen na rozdíl od dvou výše jmenovaných borců jsem prostě měl jen víc štěstí (a možná i rozumu)…