Petr Plaňanský

Zazní-li slovo Krkonoše, školákům automaticky naskočí nejvyšší hora republiky Sněžka. Dospělým posluchačům se vybaví jména hlavních turistických center a v zimě nechutně přeplněné sjezdovky.

Málokdo si hned uvědomí, že naše nejvyšší hory jsou ve skutečnosti 35 km táhlým masivem. Ten je ohraničen dvěma sedly: na západě Novosvětským a na východě Královeckým. Hlavní horský hřeben je přibližně uprostřed rozdělen sedlem Slezským na část západní a východní. Z hlavního hřebene vybíhají k jihu ramena postranních hřbetů a v menším množství taktéž i k severu (v polské části Krkonoš).

Kromě toho, že zde pramení několik řek, na nichž je celá řada působivých vodopádů, drží Krkonoše hned několik národních zeměpisných rekordů. Jsou zde například tři nejvyšší vrcholy ČR – pomyslný triumvirát drží východní část hor, kde leží Sněžka (1602 m), Luční (1555 m) a Studniční (1554 m) hora. Východní část hřbetu se chlubí ještě druhým nejvyšším vodopádem (Úpský, 129 m), zatímco západní část hor vlastní první (Pančavský, 148 m) a třetí nejvyšší vodopád republiky (Pudlavský, 122 m) a zřejmě i nejkrásnější vodopád Mumlavský. Naleznete zde řadu osamělých skalních útvarů, opuštěné štoly, základy zaniklých horských chalup, řetězec pohraničních předválečných pevnůstek či pozůstatky skláren.

I technicky Krkonoše rozhodně nezaostávají – mezi Luční a Studniční horou leží nejvýše položený funkční pivovar republiky (na Luční boudě), jsou zde dva nejvyšší skokanské můstky, tři nejdelší lanovky (primát drží nákladní lanovka dlouhá přes 8 km z Černého dolu), a také nejstarší osobní lanovka u nás. A mohli bychom pokračovat směle dál…

Přes všechno výše jmenované jedni známí z Norska říkají Krkonoším „kapesní hory“. Nejspíš proto, že když na běžkách přejeli hřeben během jednoho dne tam a zase zpět, jejich první otázka zněla: „A kde máte ty hory?“ Popíchnutí zaznělo jistě i proto, že například oproti norskému národnímu parku Rondane je náš Krkonošský národní park pouze třetinový. Navíc tam, kde končí naše Sněžka, norské horské štíty teprve začínají.

Přesto jsou Krkonoše pro mě horami milovanými a pozoruhodnými: svým vzhledem, zvláštními přírodními úkazy, faunou i florou, typickými horskými usedlostmi, ale též tím, že se letní pohoda dokáže během patnácti minut proměnit na nefalšovanou sněhovou metelici. Mimo to je na Krkonoších úžasné, že můžete navštívit místa, kde půl dne nenarazíte na člověka, či si můžete naplánovat obkroužení některých hor či hřebenových masivů.

 

Putování za tajemnými jámami

Rád bych vám v našem společném putování představil Krkonoše trochu netradičně. Postupně se vypravíme na místa známá, i na ta, kde jste možná ještě nebyli. Dnes společně vyrazíme na první okruh v západní části Krkonoš, a sice za tajuplnými jámami. Naše první cesta, která obkrouží masiv Kotle, patří mezi ty lehčí. Zvládne ji dobře i rodina s menšími dětmi, případně starší turisté.

Jako výchozí bod nám poslouží parkoviště na Horních Mísečkách. Sem se dostanete buď vlastním vozem (zaplatíte 100,- Kč za den parkování), nebo vás až k Jilemnické boudě zaveze autobus z města, podle něhož se výše zmíněná bouda jmenuje. Odtud se vydáte po žluté cestě úbočím Zlatého návrší. Zhruba v polovině našeho prvního stoupání můžeme udělat první zastávku „U Staré vozové cesty“, kde objevíme dřevěné korýtko s průzračnou vodou. Druhá zastávka patří pomníčku právníků Vrabce a Machka, kteří zde zahynuli ve sněhové vánici v lednu 1933.

Na Vrbatově návrší, kam dorazíme asi po hodině (až po hodině a půl – podle tempa), se vypravíme po zelené cestě směrem doprava. Díky tomu nás čeká třetí zastávka, spojená s výhledem na centrální a východní hřeben Krkonoš. Na chvíli spočineme u Mohyly, která je věnována dvěma českým horalům: lyžařskému mistrovi Bohumilu Hančovi a jeho příteli Václavu Vrbatovi. Oba přátelé tragicky zemřeli téhož dne při mezinárodních závodech v březnu 1913 (možná se vám v souvislosti s nimi vybaví film pro pamětníky „Synové hor“).

Rozhled, pokud nám dopřeje počasí, je z tohoto místa skutečně úchvatný: přehlédnete téměř celý hlavní hřeben od Violíku na západě, přes Vysoké Kolo, Mužské a Dívčí kameny, Čertův hřeben až po Sněžku. Od Mohyly se vrátíme k Vrbatovu návrší a po zelené pokračujeme směrem k Harrachovým kamenům. Z nich můžeme za příznivých podmínek přehlédnout jak postranní hřbety hor, které sbíhají do našeho vnitrozemí, tak i významné vrcholy Českého ráje. Harrachovy kameny nám poskytnou především úžasný pohled na Kotel (nejvyšší horu Libereckého kraje) a jeho Velkou kotelní jámu s Liščím hřebínkem, který ji odděluje od západnější jámy Malé.

Kotelské jámy jsou pozůstatkem ledovcové činnosti. Velkou vyhloubil led v žule, zatímco Malá je vymodelována ve svoru. Obě jámy působí monumentálním dojmem zejména proto, že jejich svahy dosahují mnohdy sklonu 45 stupňů. Jsou zde k vidění zbytky ledovcových morén, vyskytuje se zde vzácná horská květena a ve spodní části občas zahlédnete laň či jelena.

Až se dostatečně pokocháme, pokračujeme po zelené k rozcestí nad Růženčinou zahrádkou. Tady je vhodné místo k odpočinku, neboť jsme přibližně v polovině našeho putování.

Odtud se ubíráme dále po červené značce kolem Růženčiny zahrádky (klesáme směrem k Dvoračkám), nacházející se asi 1370 metrů nad mořem. Je to uměle vytvořený val ve tvaru okvětí růže. O místu panují různé dohady – podle některých archeologů šlo o dávné kultovní místo spojené s obětinami za dostatek vody (údajně pochází z období přelomu doby bronzové a železné). V pozdější době zde byly prý pěstovány některé léčivé horské byliny. Nicméně samotný val je záležitostí novověkou. Vznikl zřejmě na popud hraběte Harracha. Od Růženčiny zahrádky nás čeká delší klesání. Při sestupu k rozcestí nad Dvoračkami se můžeme zastavit u vyhlídkového místa. To nám umožní obhlédnout jižní svahy Krkonoš, Český ráj a Podkrkonoší. Dohlédnout můžeme dokonce až k Ještědu a jeho táhlému hřbetu.

Na dalším rozcestí navážeme na zelenou značku (vede směrem na Horní Mísečky, přes zaniklou Kotelskou boudu). Ta nás protáhne spodním okrajem tajuplných Kotelních jam. Teprve zde oceníme jejich uhrančivou krásu, která v ničem nezaostává za známými alpskými výhledy. Každé roční období nabízí zcela originální pohled. Zejména v zabarvení svahů Kotelních jam, které je samozřejmě ovlivněno nejen časem, ale i momentálními světelnými podmínkami. Jediné dva okamžiky, před nimiž bych varoval, je letní bouřka s průtrží mračen, případně zima s nebezpečnými lavinami (horská služba v zimě průchod jamami z důvodu rizika lavin skutečně občas uzavírá). Možná dodám malé varování – Kotel a jeho jámy mají své zvláštní mikroklima – bývá tu obvykle o nějaký stupínek chladněji (zejména v zimě), než v okolí a počasí se nezřídka liší od počasí na hřebenech.

Po zelené značce se přes několik potůčků a malý vodopád pohodlně dostaneme zpět k Jilemnické boudě. V nohách budeme mít na konci cesty dvanáct kilometrů, na nichž zdoláme výškový rozdíl 575 metrů – směrem vzhůru i dolů. Je to dobrý trénink na mnohem náročnější výšlapy, na které vás pozvu v příštím díle.

Na závěr ještě několik drobných praktických postřehů pro Krkonoše: při výstupu i sestupu se mi osvědčily odpružené trekové hole (či alespoň jedna), na pití z horských potoků používám spolehlivý filtr MiniSawyer (a skutečně se nebojím pít z jakéhokoli potoka), i na lehčí túry doporučuji dobré boty, pláštěnku do batohu a nabitý mobil (klíčová místa jsou na stezkách vybavena kódy tísňových bodů, pomocí nichž si v kritických situacích poměrně rychle přivoláte případnou profesionální pomoc).