Markéta slouží jako misionářka v řeckých Athénách, kde působí v křesťanském středisku pro uprchlíky. Středisko Helping Hands nabízí persky mluvícím uprchlíkům z Afghánistánu a Íránu praktickou pomoc, bezpečné místo, kde je s nimi jednáno s respektem a kde se mohou seznámit s evangeliem. Markéta se několik let učila perský jazyk a jezdila na krátkodobé výjezdy sloužit persky mluvícím uprchlíkům. V Athénách žije od dubna 2016. 

 

Se Sabrinou a Alexem, mými německými přáteli, sedíme na lavičce v ošuntělém řeckém parčíku a čekáme. Na náměstíčku Victoria, kterému se už před lety začalo říkat „malý Afghánistán“, protože právě tady policie vysazovala afghánské uprchlíky, když pro ně po podání žádosti o azyl nebylo nikde místo. V blízkém okolí také mnoho afghánských rodin bydlí a tady se přes den a hlavně každý večer rádi scházejí, klábosí a kolem pobíhají děti. Bylo to naše oblíbené místo s krátkodobým týmem, když jsme tu byli před pár lety, večer jsme sem na hodinku dvě zaskočili, zahráli perské chvály na kytaru a přisedli si na lavičku a dali se s lidmi do řeči. Je to jedno z míst, které jsem měla na mysli, když jsem se modlila za to, zda sem jet dlouhodobě a až teď po roce tu znova sedím.

Tentokrát ale krátce po poledni čekáme, až si nás tu vyzvedne jedna „naše rodina“, ke které jdeme na návštěvu. Když už čekáme více jak půl hodiny a Rezovi, který nás měl vyzvednout, se nemůžeme dovolat, přemýšlíme, co dál. Můj čerstvě upečený čokoládový dort opatrně sedí vedle mě a voní tak, že se určitě musí lidem v okruhu deseti metrů sbíhat sliny, a já si zoufám, zda se mi ho podaří doručit dnešní oslavenkyni. Je jí moje afghánská kamarádka, s níž jsem se blíž seznámila díky jejímu přání naučit se hrát na kytaru. Tu s sebou nesu taky, aby si mohla procvičit svou první písničku a možná se i naučit něco nového. Všechny lidské varianty jsme vyčerpali, tak se modlíme, aby sem Bůh toho Rezu přivedl a abychom mohli návštěvu uskutečnit. Nevíme totiž ani, kterým směrem bydlí, natož přesnou adresu… Asi tři minuty poté se objeví ne Reza, ale jeho švagrová s dcerou. Ta mě nadšeně objímá, protože nás ráda vidí, a hlavně nám ukazuje cestu.

O pár minut později už sedíme s velkou částí téhle široké rodiny v kruhu na zemi, zpíváme perskou narozeninovou píseň a moje milá Hamíde je dojatá z toho, že jí někdo poprvé v životě připravil narozeninový dort. Vzhledem k  prostředí, z kterého pochází, mě napadá, že zrovna její narozeniny v téhle rodině asi nikdo moc neprožívá, a jsem moc ráda, že naše návštěva se do toho termínu takhle trefila. Zároveň to byl Velký pátek, takže jsme se pak při čaji a dortu bavili o tom, jak se v Řecku Velikonoce slaví, jaké ty zvyky a symboly mají význam a proč jsou pro nás osobně Velikonoce důležité.

Druhou půlku naší návštěvy pak trávíme kulturně přiměřeně ženy a muži v jiných místnostech, se Sabrinou si tak můžeme vyslechnout, co Hamíde prožívá, společně se modlit a sdílet svoje životní zkušenosti o tom, kdy nás něco tížilo a jak nám v tom Ježíš pomohl. Jedna z písní, co se s Hamíde učím, je o tom, že ve jménu Ježíš máme vítězství a svobodu. Dnes zmínila, že je to teď její nejoblíbenější písnička. Modlím se, aby mohla vyznání té písně zažít ve svém životě nejen ona, ale celá její rodina. Věřím, že i tu dnešní návštěvu si k tomu Pán použije jako kousek mozaiky, jako krok na cestě. Vždyť On sám se postaral, abychom dnešní den mohli strávit právě takto.